Jan 20,19-31 - Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili.“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
Milí přátelé,
je neděle Božího milosrdenství a můžu říci, že v dnešním evangeliu je jeden z nejútěšnějších textů.
Jen si to vezměme: Apoštolové prožili v posledních dvou týdnech totální zemětřesení – jejich Mistra a Pána a učitele – který před tím vyřešil každý problém u druhých lidí, nepomohl sám sobě a umřel jako zločinec na popravišti…,a pak přišly zvěsti o tom, že vstal, Emauzští učedníci, sám Petr… a oni jsou teď spolu, ale pořád zmatení a vystrašení, zamčení, nevědí, co se bude dál dít….
A do této zmatené situace naplněné zklamáním, novou nadějí i mnoha otazníky, jako i jistě výčitkami svědomí – utekli jsme, zradili jsme…. A navzdory všem zmatkům i strachům Ježíš přijde a řekne POKOJ VÁM… Dává jim místo výčitek Ducha svatého a všechny – jako i jejich následníky – pověřuje odpouštěním hříchů, tedy předáváním Božího milosrdenství všem nám hříšníkům….
Apoštolové byli za zamčenými dveřmi, i když už hrob byl otevřený… zdá se mi to jako příklad toho, že my také jsme jakoby za zavřenými dveřmi svého strachu a nedůvěry a nekonečného odkládání, přitom už stovky let taky máme možnost ty dveře srdce otevřít….
Jak je to zvláštní, že žijeme v době, kdy se lidé zpovědi bojí nebo je prostě nezajímá… to je snad ještě horší – co k tomu říci? Ke zpovědi nejdu jako před tribunál, ale jdu k milujícímu Otci, Matce, který se těší, až mi bude moci odpustit…, a že máme strach se zde otevřít? Klidně si to přiznejme i před knězem – ten je zrovna takový hříšník jako vy…., a nemusíte mít totální výčet i těch nejmenších hříchů, stačí vědomí, jsem nedokonalý hříšník – ať velký nebo malý, ale potřebuji setkání s milujícím Bohem, který se nejen smíří, ale i povzbudí mne v přátelství s ním….
A teď je tu Tomáš, trochu těžkopádný, pomalý, ale o to důkladnější. Nedokáže věřit, že je Pán živý, že se jim ukázal… možná až nepochopitelně mu znělo jeho milosrdenství vůči zbabělým a schovaný učedníkům…. A nakonec se s ním setká i on – chtěl důkazy, má je mít – opět bez vyčítání – s velkým pochopením k němu Ježíš jde a nabízí to, co potřebuje, aby uvěřil….
Bůh jde naproti našim pochybnostem, a na nás je, abychom se v nich neutopili, ale poctivě hledali odpovědi na své otázky…
Zkusme přemýšlet, jaké dveře jsou v našem životě zavřené, u čeho umanutě tvrdíme, že tohle neberu, tomuhle nevěřím…. A že by mi Bůh mohl odpustit? Že bych já mohl toto někdy odpustit? Že by se tento člověk ještě mohl změnit a napravit? Proč omezujeme Boží všemohoucnost naší nedůvěrou? Zkusme vzít Boha za slovo a jeho výzvu, že o cokoliv prosíme v jeho jménu, on nám to dá…. Tedy prosme Pána o sílu se otevřít, ať zazáří nový život i naděje v našem vztahu k němu, k nám samotným i ke všem dalším lidem….