Změna času. Večer už je tma. V přírodě však nikdy světla neubývá. Když mizí z oblohy, vpíjí se do listoví stromů, lesy září zlatem a tak doplňují ten chybějící jas slunce. Všimněte si, jak může svítit pozlacená bříza uprostřed tmavé smrčiny nebo jak může přímo hořet rudý javor v pošmourné mlze. A když listí opadá, zhnědne a stromy zhasnou, má zase světlo v přírodě doplnit sněhová pokrývka a ještě více rozjasnit temné noci zimy.
Tak je to i v lidském životě. I když přicházejí temná období, světla Božího nikdy neubývá. I když náš život je jako na houpačce a naše láska kolísá, on je stále stejný, neměnný. Od něj stále přichází světlo a teplo lásky. Jeho rozhodnutí milovat nás je neodvolatelné. Jednou řekl: „Chci, abys byl,“ a nikdy to nevezme zpátky. A to i v případě, že bychom jeho lásku navěky odmítli.
Boží láska je absolutní, ale lidská odpověď už taková být nemusí. Co je největší tragédií v životě lidské bytosti? Pokrytectví. To, co vidíme v diskuzích s Ježíšem před Velikonočními událostmi, jak o tom čteme teď o posledních nedělích. Pokrytectví není problém jen těch dávných farizeů a saduceů. Ona troška toho farizee či saducee je v každém z nás. Chceme si prostě Pána Boha ohýbat podle svého. Zkoušíme ho, dáváme mu podmínky, chceme, aby říkal, co nám vyhovuje do našeho životního stylu. My chceme určovat, co je pravda. A církev to také jednou pochopí a bude nám hlásat, co si myslíme my. To je ale žalostná hloupost. Tím jdeme sami proti sobě! Jenom se tak utvrzujeme v sebeklamu.
Zajímavé je, že pokrytecký postoj k Bohu můžeme mít, ať už jsme velmi zbožní nebo méně zbožní. Když na Boha kašleme, protože se nám nechce plnit jeho přikázání, tak je to vlastně úplně to samé, jako když plníme Boží Zákon otrocky – když se snažíme Bohu dokázat, že jsme dost dobří na to, abychom si zasloužili nebe, když se snažíme být „ti správní katolíci“. V obojím případě při zpytování svědomí narazíme na stejný problém: nemám žádné hříchy, nebo nemám žádné opravdové hříchy, jen problémy. Nemám hříchy, protože mám strach přiznat si, že mám hřích. Pod obojí slupkou – pod saducejskou lhostejností i farizejskou zbožností – je stejná úzkost: strach, že nejsem dokonalý. A tento strach mě přemáhá, dokud mi chybí odvaha. Odvaha, kterou mi dodává jedině víra v Boží milosrdenství. Uvěřit, že Bůh mě opravdu miluje, že jeho láska je konstanta, že jeho světla nikdy neubývá, i když se ponořím do tmy. Víra, že mě při vyznání ve zpovědnici, když se mu odhalím úplně nahý a špinavý, neodkopne, ale přijme mě jako milosrdný Otec, očistí mě a oblékne.
Takže o tom je obrácení, o tom je dobrá zpověď. Není to hledání vlastní dokonalosti, ale kapitulace před Boží láskou. Je to udání se soudu Božího milosrdenství. Prosté uznání, že dobro není to, co mi vyhovuje. Dobro je to, co chce Bůh. A někdy mi to zrovna vyhovovat nemusí.
Milovat Boha nade všechno – hlavně nad sebe – znamená uznat, že Bůh má absolutní nárok, jak zaznělo minulý týden. Když se rozhodnu a začnu předávat absolutní nárok být měřítkem pravdy od sebe k Bohu, začne se moje srdce naplňovat světlem. Svědomí začne lépe fungovat. Najednou zjistím, že se rozednilo, že lépe vidím, že si všímám utrpení kolem sebe, že dokážu lidem přát, že miluji bližního jako sám sebe. Moje duše se začne plnit radostí, která třeba bude vyzařovat i z mé tváře, radostí, že je pravda, že mě Bůh absolutně miluje. A pak, přijde to nenápadně, zjistím to třeba náhodou, pak v jednom momentě, až dojde na lámání chleba, si všimnu, že vlastně miluji Boha nade všechno, a za nic se ho nechci vzdát…