Milí přátelé,

jak je snadné je někoho odsoudit…Je to někdy až davová psychóza…- je třeba si zjistit informace a teprve  pak soudit a stejně ani tehdy nemusíme nic vědět, protože jen Bůh vidí do našeho srdce…

Ten dnešní příběh je o Boží ochotě k odpuštění a zároveň – jak je mu cizí odsuzování, nálepkování – jak to my lidé dnes dobře umíme, když se chceme vymezit vůči jiným jiným názorům nebo když vidíme něco pohoršujícího. Možná je pravda ještě jiná….Přitom zkusme si uvědomit, že  třeba na místě odsuzované cizoložnice je naše dcera nebo syn, že tam jsme třeba my sami…. Každý jsme někdy zakusili pocit viny…

Bůh jediný může soudit – on jediný má právo i odsoudit, a přece jeho řešení je v odpuštění, ale pozor, v pravdivém odpuštění, tedy: jdi a víc nehřeš… On nezastírá pravdu, připomene ji, jak kritikům, tak i samotné ženě, ale dává novou šanci, dává naději….

Můžeš jít, a bojuj o lepší život, snaž se… já ti pomůžu a nebudu tě odsuzovat…. A to je její naděje a to je taky naše naděje….

Naděje – je jí pro nás sám Ježíš Kristus – jak píše sv. Pavel na zač 1. Tim 1…, je jí sám Bůh – viz Řím 15 – a příklad naděje v Bibli? Vzpomeňme na Josefa Egyptského – jako mladíka zkoušeného víc než tvrdě – nejen fyzicky, ale i duševně a duchovně – zavržen bratřími, odloučen od otce a své vlasti i rodiny, otrok, nevinný vězeň a zapomenutý odsouzenec – zvládl to po všech stránkách a především proto, že neztratil naději…. Tu si nikdy nenechme vzít – i kdybychom se necítili milovaní, i kdybychom měli pocit, že ztrácíme víru, držme se naděje….

Francouzský básník Charles Peguy píše o naději: jako o onom  „nicotném dítěti“, které „postupuje po tělesné cestě, po hrbolaté cestě ke spáse mezi dvěma velkými sestrami“, vírou a láskou. A je to právě ta malá, které táhne za sebou ty velké …. o to jde…. Je silnější, než se zdá….

Definice naděje? Je to důvěra v uskutečnitelnost Božích příslibů. Bohu věříme, že nás vykoupil, věříme v něj a v naději toto převádíme do naší životní praxe, že důvěřujeme, že se to bude týkat i mne hříšníka – podobně  jako té cizoložné ženy, jako všech… a že Bůh své sliby také plní – viz Řím 5, 5 – skrze Ježíše nás Bůh uchovává v naději, která neklame…. A 1 Sol 5,8 – buďme oděni pancířem víry a lásky a přilbou naděje ve spásu…. To je naše obranná zbraň proti zoufalství a poraženectví a vzdání se….

Dává sílu naší touze, snaze a trpělivosti i našemu celoživotnímu boji, abychom to NIKDY nevzdávali – ani se sebou, ani s druhým ani s naší vírou….

Zanechte vší naděje – to má oktáva na gymplu nade dveřmi své třídy jako provokaci– je to citace z Dantovy Božské komedie – kde je to jako příznačný nápis nad vstupní branou do pekla….

Ano, tam už naděje není, ale zde je stále a u každého…, jako i naděje na to, že dotyční oktaváni a oktavánky zdárně odmaturují:-)….Nad nikým  a nad ničím nelámejme hůl.

Naděje jako božská ctnost není naivní, není to taky optimismus v absolutní důvěře k lidskému systému ve kterém žijeme, ano – spolupracujme s ním, ale je relativní. Absolutní je jen Bůh a v něm není náš optimismus, ale naše naděje….Jejím cílem je věčná spása, pro nás i pro druhé

Jde zde i o spolupráci – modleme se, jako by vše záviselo na Bohu a pracujme, jako by vše záleželo na nás….

Zasvěťte svá srdce Pánu Kristu a buďte připraveni podat odpověď každému, kdo se vás zeptá na důvod vaší naděje. Vždy ovšem s vlídností a úctou a s dobrým svědomím  1 Petr 3,16. To je také důležité, předávat naději druhým, ostatně celý tento jubilejní rok je ve znamení nás – poutníků naděje – rozdávejme ji tam, kde budeme.

Mějme naději kdykoliv a kdekoliv….naděje umírá poslední – a vlastně ona neumírá, ale proměňuje se v jistotu Boží blízkosti…..