Mk 10,46-52 - Když Ježíš a jeho učedníci s velkým zástupem vycházeli z Jericha, seděl u cesty slepý žebrák – Timaiův syn Bartimaios. Jakmile uslyšel, že je to Ježíš Nazaretský, začal volat: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Mnozí ho okřikovali, aby mlčel. On však křičel ještě víc: „Synu Davidův, smiluj se nade mnou!“ Ježíš se zastavil a řekl: „Zavolejte ho!“ Zavolali tedy toho slepce a řekli mu: „Buď dobré mysli, vstaň, volá tě!“ On odhodil plášť, vyskočil a přišel k Ježíšovi. Ježíš se ho zeptal: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Slepec odpověděl: „Mistře, ať vidím!“ Ježíš mu řekl: „Jdi, tvá víra tě zachránila!“ A ihned začal vidět a šel tou cestou za ním.
Milí přátelé, mám ten příběh z evangelia moc rád.
Je to takový příběh o tom, jak těžký úděl byl u nemocných a hendikepovaných ve starověku, jak se nenechat odradit, ale vytrvale Pána prosit o pomoc a i s jehovlastní silou a snahou je člověku pomoženo. A to naprosto bezprostředně a hned…
A proč? Velký zástup putuje do Jeruzaléma, do Svatého města – jak je to krásná a vznešená situace… a teď tu je epizoda s nemocným a opomíjeným slepcem…. Neotravuj! Usazují ho,
vždyť mají putovat do Svatého města! Ale nakonec se z outsidera stane hvězda a on se k nim přidá a putuje také do Jeruzaléma. – Je to vlastně vyprávění o vzniku jednoho povolání k následování Krista…Vidíme jasně, že z toho není vyčleněn nikdo – i ten poslední z nás může a má následovat Krista…
Dočetl jsem se v jednom komentáři, že evangelní úryvek v 10.kapitole sv. Marka vytvořil velice výrazný předobraz církve: „Budoucí církev je zobrazena jako zástup poutníků, zástup na cestě. Zástup, který má Ježíše uprostřed, ve svém středu. Ale současně také zástup, který dokáže velice schopně a efektivně odrazovat a odpuzovat.“ (Jiří Mrázek).
Ano, to je takové slovo „do pranice“, ale nejde, o to, abychom se kvůli tomu uráželi, ale spíše zamysleli, jestli v našem osobním případě to někdy není taky pravda…
Toto bych si troufal trochu rozšířit. Dobře vím, a vy také, jak je nepříjemné a někdy to dost bolí, když nás někdo z něčeho nařkne a my víme, že to není pravda, že je to jen nedorozumění nebo dokonce zlá vůle a my se nemáme jak bránit… Co dělat? Rozčilovat se, hádat se? To nepomůže, tady nakonec platí rčení o postřelené huse…. Na svém místě bych vždy bránil toho druhého. Ale ohledně sebe – pokud nemohu hned jasně vysvětlit o co jde, pak se obrnit trpělivostí a věřit, že pravda nakonec vyjde najevo a Bůh to všechno ví. A vždy stojí za to přemýšlet takto: ano, oni nemají pravdu, nejsem takový, jak mne vidí… ale opravdu? Nebo proč mne tak vidí? Možná nedělám nic špatného, ale nešťastným způsobem… a hlavně i Ježíš moc dobře ví – on jediný skutečně nevinný – jaké je to být pomlouván, posuzován, souzen a nakonec odsouzen a zavržen – od těch, které přišel zachránit. Tak občas přijměme kousíček jeho údělu…
Ale zpět k příběhu: Ani Bartimaios se nenechal odradit, odmítáním ostatních, neuráží se, doufá, věří a křičí – dělá maximum…. Ježíš putuje kolem slepce. Kolik asi různě postižených podél cesty stálo, sedělo nebo leželo. Ale akorát Bartimaios má jméno – nikdo jiný… Podobně Lazar – nemohoucí žebrák u domu boháče – bezejmenného… Bůh zná jménem každého, zde je to zdůrazněno, že i u těch nejslabších, možná právě nejvíc u nich…. A zde tento muž jediný nerezignuje hledá, co nebo kdo by mu pomohl. Nikdy nerezignujme v tom, co je dobré – náš dobrý život, naše zdraví, vztahy – dělejme proto něco, vlastně všechno, ale taky volejme vytrvale k Bohu.
Když se Ježíš zastaví, nechá ho přijít, ptá se ho, co chce – chce co největší spoluúčast, které je Bartimaios schopný… A co udělá slepec? Odhodí plášť, vyskočí za Ježíšem – setká se s ním – co asi o něm věděl? S přece vše vsadí na něho…. Plášť – jediná přikrývka, bohatství – neřeší, ať si ho třeba v tom davu někdo ukradne – jeho skromný majetek by mu překážel na cestě za Ježíšem a za uzdravením – Jaký kontrast s bohatým mládencem, který kvůli majetku od Ježíše odchází…. A tento přímo vyskočí a spěchá jako Maria za svou příbuznou Alžbětou… Jde o vše . Teď nebo nikdy…Za čím spěcháme my, v jaké případě bychom vyskočili z křesla, že své komfortní zóny – a odhodili mobil a šli, ba vyskočili a letěli… za Ježíšem?….. Je to opět o povolání -ostatně on už byl povolán, on s Ježíšem žil ještě než ho zavolal k sobě, než viděl, on viděl svou vírou v něj – teď se to jen potvrdilo….
Ani my nemusíme vidět nějaký zázrak, stačí věřit, že kdykoliv potřebujeme, on jde kolem, že je ochoten se zastavit u našich problémů a s námi řešit… Nebojme se a nečekejme jen u cesty, ale pojďme za ním a prosím neodrazujme druhé volající, ale naopak svým životem je inspirujme, povzbuzujme k následování Krista….