Iz 50,4-7 - Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk, abych uměl znaveného poučovat (utěšujícím) slovem. Každé ráno mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníka. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen. Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben.
Flp 2,6-11 - Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.
Milí přátelé,
vždy když na Květnou neděli dozní pašije – tak se člověka asi zmocní zvláštní pocity… Na začátku mše svaté tu byl slavnostní vstup Krista do Jeruzaléma, kdy mu všichni provolávají Hosana, sláva a během krátké doby zazní ta strašná slova člověka vůči Božímu Synu – Ukřižuj! Je to ukázka toho, jak se umí změnit atmosféra u shromáždění lidu… promění se v dav, kteří lační po krvi – samozřejmě po cizí krvi – a zároveň jsou schopni křičet – krev jeho na nás a naše děti…. Ježíš moc dobře vnímá co se děje a snad i proto na kříži volá, odpusť jim, vždyť nevědí co činí….
Kdybychom to chtěli vidět v historických souvislostech – bohužel sami židé prošli během staletí i v současnosti obrovským utrpením, bolestí a pronásledováním a symbolickým i skutečným křižováním, a přitom je to pořád vyvolený Boží lid, kterému Bůh žehná…
Dá se to ale chápat i tak, že jeho krev na nás a naše děti přichází ve křtu a v eucharistii, aby nás omyla a posilnila v duchovním smyslu slova. Jeho oběť má neuvěřitelně dalekosáhlou hodnotu…A to je vlastně hlavní téma nadcházejících Velikonoc. Lidská nevědomost i zloba jsou přemoženy obětí lásky – to je naše naděje, radost, síla!!!
Apokalypsa nebo- Zjevení Janovo – ano – nejotazníkovější nebo nejvykřičníkovější kniha Nového zákona. Ta nám zbyla na závěr našich postních úvah, které nás mají vést k lepšímu chápaní Písma, a také k věší ochotě a zájmu Bibli číst a zamýšlet se nad ní, a tak se setkávat s Bohem.
Podle prastaré tradice je sepsal apoštol Jan, autor 4.evangelia i 3 listů. Kniha vznikla v 90. letech v Malé Ázii.
Autor píše na Boží popud 7 dopisů do církevních obcí. V listě do Laodikeje – je známý text o tom, že nejsi studený ani horký, – jsi vlažný, a proto jsi odmítnut a zároveň Pán je ten, kdo stojí u dveří mého srdce a klepe a čeká, až já otevřu… Následně je ukázáno Janovi, co čeká svět při příchodu Božího království . Jsou to až strach budící věci: Beránek otvírá 7x zapečetěnou knihu a po rozlomení 7.pečeti nastupuje sedm andělů apokalypsy. Přicházejí různé pohromy a po zatroubení polnice sedmého anděla se vlády nad světem ujímá Mesiáš. Opět přicházejí andělé a proti se postaví Satan s jeho věrnými k boji proti Bohu. Bůh všechny přemůže a Satan je spoután na tisíc let. – Je ustanovena říše Kristova a nový Jeruzalém – kde již smrti nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo….
Celkově je to prorocká vize o blízké budoucnosti církve – ta byla v prvních dobách opravdu krvavě pronásledována a pak je to obraz závěrečného boje sil zla proti Bohu. Ten zvítězí… A to je podstatné svědectví knihy – je to kniha útěchy… s tím, že kdo se drží evangelia, bude narážet na problémy, ale poslední slovo bude mít Bůh…, který nám setře každou slzu z naší tváře… a dává věčný život. Ježíš sám si prošel osobní apokalypsou – utrpením, pronásledováním, tak ať nás samotné čeká v životě cokoliv, on je a bude v tom s námi…