Jan 13,1-15 - Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti. Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu. Tak přišel k Šimonu Petrovi. Ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později.“ Petr mu řekl: „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ Ježíš mu odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Šimon Petr mu řekl: „Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy, a je čistý celý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl totiž, kdo ho zradí; proto řekl: „Ne všichni jste čistí.“ Když jim tedy umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: „Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“
Milí přátelé!
Je to zvláštní a těžko představitelné. Ježíš Kristus zažívá nejtěžší chvíle svého života…. Vlastně už Zelený čtvrtek večer je začátkem jeho pašijí, jeho vnitřního utrpení a ti, kdo prožili skutečnou depresi uznají, že vnitřní bolest je horší než fyzická….
Co ho čeká – poslední večeře – tradiční velikonoční večeře – kdy je se svými těžkopádnými a nechápavými i chvástavými, a přesto slabými učedníky, kteří dosud nic nechápou a mezi nimi i ten, který ho doslova prodal, ten večer bude také prosit Otce o odnětí kalicha utrpení a ví, že jím musí projít, čeká ho obrovské ponížení, bolest, soud, noc bez spánku, jenom v utrpení… A on přesto touží být se svými učedníky, aby s nimi slavil velikonočního beránka.
Nechá připravit večeři chová se ke svým učedníkům jako jejich otrok, umyje nohy i Petrovi i Jidášovi – nikomu nic nevyčítá, jen upozorňuje, modlí se, obětuje se a zatím nekrvavým způsobem obětuje své tělo a svou krev aby vše naplno a viditelně fyzicky uskutečnil na Velký pátek na kříži. Nic mu v tom nezabrání, ani jeho vlastní bolest a strach – aby mohl být se svými. Nemyslí tak na sebe, jako na druhé.
Co bychom asi dělali na jeho místě my? Schovali bychom se, vyčítali, uzavřeli se do sebe, prosili o pomoc? Ježíš nemá myslí sebe, ale obětuje se i za ty, kteří ho zradí, to je láska otce, láska bratra, láska pastýře, láska vykupitele – nic není většího.
To vše má původ v 4000 let starých událostech, kdy Bůh se hlásí ke svému lidu a vysvobozuje ho tuto noc po víc jak 400 letech z egyptského otroctví a po dalších dvou tisících letech vysvobozuje nejen svůj lid Izraele, a skrze něj celý svět….
A to už nejen z fyzického otroctví, ale z otroctví hříchu a nenávisti a neodpuštění…
V známé a prastaré písni k eucharistii, kterou složil ve 13. století sv. Tomáš Akvinský se v šesté sloce zpívá toto:
Dobrý Pelikáne, Jezu, Pane můj, krví svou nás hříšné z hříchů očišťuj,
vždyť jediná krůpěj její stačila, aby všeho světa viny obmyla.
Když mluvím o Ježíšově obětování se, hezky to vyjadřuje tento symbol. Pelikán jako starokřesťanský symbol Krista. Traduje se, že pelikán si v případě nouze o potravu, kdy nemá, čím by nakrmil svá mláďata, svým zobákem rozklove vlastní hruď a pak mláďata krmí krůpějemi své vlastní krve. To symbolizuje skutečnost, že Ježíš trpěl a zemřel za všechny hříšné a byl mu proboden bok, ze kterého vytekla krev a voda – a tak nám dává život vodou křtu a živí nás svatým pokrmem a nápojem eucharistie. My, kdo stále krvácíme hříchem, potřebujeme stále znovu tuto transfůzi života – říká jeden komentář. Vše vychází z Ježíšovy absolutní ochoty se nám dát – beze zbytku celý I za cenu sebezmaření. Myslím, že ten, kdo je rodič, kdo skutečně někoho miluje, tak aspoň trochu chápe. Zdůrazňuji to i proto, abychom si připomněli, jak nás Bůh miluje…
A s tím vším souvisí s jednou podstatně důležitou věcí: naší spoluprací…. V postu jsme vícekrát mohli slyšet starozákonní výzvu: obraťte se k Bohu a Bůh se obrátí k Vám… dejte se spasit…..!!! odpusťte, buďte milosrdní…. Osvoboďte sebe i druhé….
Ježíš dává vše… dovolme Bohu, aby nás zachránil, nebraňme mu svou lhostejností nebo zaťatostí nebo nedůvěrou…Jak to on sám řekl? Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“