Farnost Skuteč, Předhradí

Kázání Otce Linharta:

12. neděle v mezidobí (B) – 23.6.2024

Farnostskutec - kategorie kázání Otce Linharta

Mk 4,35-41 - Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: „Přeplavme se na druhý břeh!“ Rozpustili tedy zástup a vzali (Ježíše) s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním. Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď, a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: „Mistře, je ti jedno, že hyneme?“ Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: „Mlč! Buď zticha!“ A vítr ustal a zavládlo úplné ticho. Jim pak řekl: „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali se mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“

Milí přátelé!

Bouře, to patří k tomuto období … a může to být i symbol našich vnitřních pochybností, zklamání, krizí, až vyhoření a podobně i vnějších zkoušek, které přijdou například v nové situaci – viz takový Mojžíš dosud žijící v poklidu pouště – u hořícího keře povolaný za vůdce, Gedeon, poslední z nejmenšího izraelského kmene – povolaný za osvoboditele, Jeremiáš, mladíček, který si moc nevěřil – povolaný za proroka, David, osmý syn Jesseův,s kterým se nepočítalo – za krále, Petr, horkokrevný rybář – za apoštola, a Maria – 14-letá teenagerka –  za matku Boží…. Co vše se asi dělo v jejich nitru, jaká bouře v nich mohla být, když je Bůh vyzval? A pak, když jim došlo, k čemu řekli ano?

Když bouře přepadla apoštoly na jezeře, jak popisuje evangelní úryvek – k břehu daleko, loď se zmítá a skoro potápí, oni dělají co umějí, ale marně a Ježíš?…Spí… Ovšem svým způsobem – nespali vlastně i oni? Tím, že si stále neuvědomovali, kdo je s nimi na lodi? Propadali panice… a když Ježíš pár slovy bouří utišil, jakoby tím zároveň probudil své žáky a připomněl jim co vše už s ním zažili…pořád ještě nechápete? Ano, nechápali, co se děje?  Ptali se…Koho tam vlastně mají s sebou? Kdo je ten Ježíš?

A jaké bouře trápí nás? Z čeho máme my strach? Asi je to různé… Každý máme něco…. Strach o dobrou práci, strach o zdraví, o své děti, o jejich budoucnost, strach ze světového vývoje….

Těžké je bojovat s úzkostmi – znám několik přímo úzkostlivých lidí a vidím jak trpí i nad zdánlivými banalitami, jakoby vše viděli pod lupou… Ovšem my ostatní, kteří takový problém nemáme, tak by nám také neuškodilo občas naopak pohlédnout na sebe z ptačí perspektivy  nebo z nějakého dronu… Pochopíme, že  mnoho věcí je řešitelných, chce to úsilí, důvěru a naději, ale taky trpělivost a vytrvalost….vše chce svůj čas.   

Horší jsou věci kolem nás, které my sami neovlivníme….je to až neuvěřitelné – představit si to, co se stalo v nedalekých Ležákách před 82 lety, když místní lidé přišli ze ze dne ne den o svůj domov, o své blízké, o svůj život… s touto osadou si osud krutě zahrál…. Jistě nejsem první, koho to napadlo a ptal se nahlas – a kde byl Bůh? Dopustil smrt tolika nevinných, včetně dětí…. Není na to snadná odpověď… Bohužel tato otázka napadá i lidi, kteří navštívili Osvětim, Buchenwald, gulagy na Sibiři, Polpotovské vězení v Phnompenhu v Kambodži, Súdánu, Rwandě, Kongu a nyní na Ukrajině …Není toho moc?

Záleží Bohu vůbec na nás? Nejsme mu jedno, pokud vůbec nějaký Bůh je? Žid Elia Wiesel napsal:  „Nevěřím, že (po Osvětimi) můžeme mluvit o Bohu, můžeme jen hovořit k Bohu.“ A dodává slovy připomínajícími biblického Jóba: „I když mluvím proti němu, mluvím vždy k němu. A i když se na Boha hněvám, pokouším se mu svůj hněv vyjevit. Ale právě v tom spočívá přiznání k Bohu, nikoliv negace Boha.“  Jiní říkají, že ta otázka je špatně položena – je třeba se ptát, kde byl člověk, když se vraždilo v Osvětimi?!

 

Nemůžeme totiž Boha brát jako někoho, kdo vše dělá sám….takový Bůh není…. Na řešení lidských problémů má  nás, vás, mne…. Bůh nás nezbavuje odpovědnosti…..

Tomáš Halík k tomu dodává: Setkání s bolestmi světa jsou setkáním s Bohem. I my leckdy zůstáváme v bolesti nezodpovězených otázek stát před tajemstvím zla, i naše víra nám nedovolí spočinout v klidu konečných odpovědí … A ano, Bůh je v těch trpících, on nespí, ale v nich bdí…..a je v tom s námi…

Když rodiče bdí u dítěte, když přátelé navštíví nemocného, když obětujeme pro milované lidi své síly, schopnosti, majetek a třeba i zdraví nebo život…..tehdy jsme mu podobní

 

Má to smysl – přesně v tom tkví celá naše křesťanská víra . V přijetí faktu, že nás Bůh nás miluje a to tak, že byl ochoten být jedním z nás a dát za nás svůj život…. Tím nás vytrhl z moci zla hříchu a dal nám šanci na život, který neskončí… To není jen nějaká naivní fantazie, to je podstata naší víry…..

 

A i když si někdy připadáme sami a je nám hrozně – jak strašné musely být okamžiky a hodiny ležáckých obyvatel v Pardubickém  Zámečku, než byli ti vystresováni a  vyděšení  a nevinní lidé zabiti… nikdo  si to neumíme přestavit…. Jakkoliv to může znít zvláštně, Bůh byl v tom s nimi…on nepřišel svět zbavit utrpení, ale přišel, aby to s námi sdílel a  aby tomu vše dal smysl….

 

Už to že teď jsme tady a můžeme o tom rozjímat a přemýšlet nad tím, abychom podle svých možností dělali vše pro to, aby se takové věci kolem nás neděly opět…. Je to i naše odpovědnost udělat něco pro to, aby svět byl lepší a život v něm pokojnější a šťastnější…