Lk 10,1-12.17-20 - Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: 'Pokoj tomuto domu!' Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: `Přiblížilo se k vám Boží království!' Když přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: `I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu střásáme. To si však pamatujte: Přiblížilo se Boží království!' Říkám vám: Sodomě bude v onen den lehčeji než takovému městu.“ Dvaasedmdesát (učedníků) se vrátilo a s radostí řekli: „Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!“ Odpověděl jim: „Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a (přemáhat) všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit. Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi.“
Milí přátelé,
jsou prázdniny a Pán nás vysílá na cesty… a to ne jen na nějaký výlet, ale ven mezi lidi…možná už jsme alergičtí na věčné vyzývání k evangelizaci… Přece co já zmůžu? Hodně… třeba takový jediný sv. Jan Nepomucký Neumann musel za oceán do Ameriky, aby ho někdo zaměstnal jako kněze – tady jich bylo moc – tak za svůj nedlouhý život postavit skoro sto škol a 80 kostelů a vykonal velké misijní dílo. My ale nejsme svatý Jan Nepomuk Neuman…. Jistě, každý máme jiný úkol… ale všichni máme jeden cíl – dojít k plném společenství, dovršenému přátelství s Bohem… A nejde to jinak, než že v tom pomůžeme svému okolí… Proto ten důraz na evangelizaci….A každý jsme jiný. Někdo naplní svůj život, když dobře vychová své děti a nasměruje je k hledání Boha, i když se teď třeba potulují někde mimo – dostali směr a je to na nich… Všichni máme hlásat Boha příkladem života v práci nebo sousedství…
A jak na to? Proste Pána žně – ne my si vybíráme, Pán nás posílá… To není ponížení… to je láskyplná pomoc – on ví, na co máme a on posílá lidi i okolnosti – pak je to na nás…
Pán posílá po dvou – protože dobrým svědectvím je společenství… radost, vzájemná láska – vaše rodiny, spolča…. A tak jak říká Bible – kam sám chtěl jít, on tam jde skrze nás… možná, když my prosíme o jeho pomoc on nám ji už dávno poslal skrze nějakého člověka a my máme možná podobnou úlohu někomu dalšímu…
A jako ovce? To se nám taky moc nelíbí… jít jako ovce na porážku? Víme, že ovce nejsou hloupé, vědí, kdo je dobrý a kde je zlo a jdou za dobrem- to máme dělat i my a bez násilí – mírností, pokorou ale taky jasným nasměrováním…. Nikdy nezvítězíme, když se staneme vlky… Pán se taky o nás uchází a nenutí, podobně i my… a když my nemáme prostředky, pak dáváme prostor Pánu. Jinak mu naznačujeme – nepotřebujeme tě… A to by byl fatální paradox a katastrofa….Proto i ta nezajištěnost – abych příliš si nefandil, že já vše zvládnu, proto dva, abych neměl pocit, to jen já dokážu…
A pak máme přinášet pokoj – a ten zase nevychází z propagandy nebo reklamy, ale z vědomí, Bůh je na mé straně i na straně těch, kterých chceme pomoci…. Pokoj s sebou nese lásku a svobodu….Pokud ve víře neprožívám svobodu… něco není v pořádku, možná jsem evangelium ještě nepochopil…
Papež František mluvil o dvou překážkách k dobrému hlásání: takové to strnulé křesťanství, upjaté, přísné a předpisové – tím moc lidí nezískáme, snad jen ty vystrašené, kteří se ve svém strachu potřebují utvrdit… a druhý kontrast je – když víru bereme, ale jaksi klouzavě na povrchu, jsem přece „takykatolík“… ale v mých postojích to není moc vidět… to je velké nebezpečí….
František taky říká… kdyby dnes přišel Ježíš na vizitaci – jistě bychom mu udělali radost, že kostel máme čistý, omítnutý a vyzdobený, že se snažíme o pěknou a důstojnou liturgii – to je jistě fajn, ale jeho možná bude zajímat více stav našeho osobního chrámu, tam vidí jen on… a pak lidi kolem nás – a zeptá se, jak to, že tvoji sousedé se nikdy nesetkali s Kristem, vždyť se denně potkáváte a ty jsi můj vyslanec,…..
Jistě je to i otázka svobody všech dotyčných… ale naším úkolem je věřit a svědčit svým životem, kdekoliv a za jakýkoliv podmínek… věřím, že v tomto úsilí přijde nakonec velká radost….