Milí přátelé,

všichni potřebujeme odpočinek. Ví to i Ježíš, proto pozval učedníky po jejich misijní akci, aby se sdíleli. To je moc důležité. Pamatuji se, že jedna z nejhezčích chvil v konviktu byly o misiích večer. To byla akce, která trvala týden, ale připravovali jsme se na ni několik měsíců. Když misie vypukly, bydleli jsme v improvizovaných podmínkách na nějaké faře  nebo klášteře a po celodenních aktivitách na ulici nebo ve školách, kině, ústavech, dětských domovech nebo senior-centrech jsme se večer konečně sešli a každý kdo chtěl, vyprávěl, co zažil… a pak jsme se pomodlili za lidi, které jsme ten den potkali. Považovali jsme to za jednu z velmi důležitých součástí našich misií….

Podobně tedy Ježíš apoštoly po misijní praxi zve, aby si odpočinuli, a přitom si popovídali, co kdo zažil…A že bylo o čem povídat. Dostali přece dar uzdravování a vyhánění zlých duchů, hlásali evangelium. A děly se i zázraky. Skrze nás se viditelné zázraky asi neděly, ale také bylo o čem mluvit. Zvláště ve školách byl kontakt s nevěřícími žáky i učiteli, a tak jsme se všichni učili odbourávat předsudky vůči církvi a Bohu. A byl to skutečný adrenalin. Pak rozhovory na ulicích, které někdy vyústily ve společnou modlitbu, konkrétní příběhy s paní, která se vracela z nemocnice, kde měla podstoupit interrupci, nebo předlouhý rozhovor s pánem, který si chtěl vzít život. Tehdy jsme se dotýkali skutečného života lidí kolem nás… Vždy jsme měli obrovskou radost, když jsem někoho mohli povzbudit nebo hledajícího přiblížit Bohu…

V dnešním evangeliu to jistě byla podobná situace, kterou chtěli prožít učedníci s Pánem. Nicméně lidi šli za nimi v tu chvíli a to je přesně ta situace, kdy člověk musí jít za nimi, i když je unavený….

Ovšem nemůže to být pravidlo. Totiž není nic sobeckého mít chvíli pro sebe, protože pokud chci sloužit druhým, musím nejdříve posloužit sobě. Proč? Abych měl z čeho dávat…..Ježíš sám na sebe moc času neměl, akorát některé noci strávil o samotě s Otcem…..

I my někdy jsme přetíženi, je toho moc, je to čas zkusit najít odpočinek. Není čas na dovolenou, na víkend ani na jedno odpoledne ?  Něco je špatně. Ano jsou výjimečné situace, ale nemůže to být pořád… Víte, ono to může být i určitý projev pýchy, když si myslíme, že jsme naprosto nepostradatelní a máme pocit, že bez nás se vše zhroutí…. Ale sám Pán někdy zasáhne… Když jsem před několika lety měl úraz, najednou jsem byl několik měsíců nepoužitelný a farnost to přežila, kupodivu…možná si ode mne lidi taky odpočinuli…

A pak ještě jedna věc. Když odpočíváme, jak odpočíváme?  Pokud jsme i tehdy obklopeni hlukem, nekonečnými informacemi i hloupostmi z médií, velký odpočinek to asi nebude… Nebojme se samoty – v přírodě, kostele, bez lidí, bez mobilu – jen já a Pán… to je pravá relaxace. A tak právě fungují poctivé exercicie, duchovní obnova…

Přiznám se, že mi trochu vadí, když při různých obnovách se pořád mluví… Silencium, jakkoliv někomu vadí, je léčivé… Věřte, že tam, kam Ježíš chodil se v noci modlit, wifi nebyla a byl tam sám. V semináři a klášterech je obvyklé po celý rok, že po večerní modlitbě až do ranní modlitby, je všude ticho a lidé se pokud možno nebaví mezi sebou….  Samozřejmě i komunikace je dobrá a nutná, ale mlčení a schopnost být sám se sebou a s Pánem po určitý čas – formuje, a taky léčí…

V evangeliu se píše, že Ježíš má soucit – soucítí s námi v tom, co prožíváme, rozumí nám, chce být s námi… Baví ho to s námi… soucit má zvl s těmi ztracenými – viz podobenství o třech ztracených – mince, ovce, syn….

A co na závěr – kolik času odpočívat a kolik času sloužit, kolik mít času pro sebe a kolik pro druhé? Přiměřeně… Jak k tomu vede situace a potřeby ostatních. Jak vede Duch svatý. Někdy jsme na doraz někdy je čas klidu…., důležité je mít v sobě otevřenost k Božím výzvám a vnitřní pokoj…