Mk 6,7-13 -Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty. Řekl jim: „Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“ Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.
Milí přátelé,
Pán posílá své žáky na prázdninovou praxi – to co slyšeli a viděli u svého mistra, měli nyní sami předávat dál – hlásat Boží království a uzdravovat nemocné, osvobozovat posedlé od zlého ducha. Ježíš moc dobře věděl, že pro žáka nestačí jen něco poslouchat, ale nejlépe se učí praxí…vlastními zážitky, zkušenostmi….
Podobně i dnes nestačí mluvit o evangelizaci, ale třeba si ji zkusit. Mimochodem, proto letos už podruhé začíná v naší diecézi také evangelizační kurz.
Co si opakujeme, když jdeme z domu? Mám klíče, mobil, doklady, jídlo, pití…. A Ježíš říká, nic si neberte…. Je to věc důvěry v něj…. Zároveň zařizujeme, co je v našich silách, ale jinak huďme v klidu, on se postará…. Vzpomínám na naše cestování, kdy také často improvizujeme…máme co myslíme, že potřebujeme, a o vše ostatní /okolnosti, lidi, zážitky, počasí… / se postará on….
Ona chudoba – tak zdůrazňovaná papežem Františkem – má v sobě velkou sílu. Čím víc jsem vydaný do Božích rukou a méně spoléhám na své síly, tím víc se může projevit on a jeho moc, abych se nechlubil sebou, ale jím… a koneckonců, co mi tady v tomto světě patří? Natrvalo nic – jen to, co se mnou půjde na věčnost….. – láska, ve které jsem žil a kterou jsem rozdal…
Přijetí od druhých, nepřijetí – když nejsme úspěšní, nevadí,
Někdo prostě zasévá a jiný sklízí a je jiný čas setby a jiný čas sklizně… To víme i z přírody, tak proč by to mělo být jinak v našich vztazích a v hledání a nalézání Boha? A lidé jsou prostě „různé“…. Takový je svět, v němž žijeme – nejsme ve vzduchoprázdnu… Někdo je otevřený, někdo ne, někdo je příjemný, jiný ne…. Ale všichni jsou pozváni…. A my jim tom můžeme vzkázat….
Pamatuji se, jak jsem na základě informací od druhých v senior-centru navštívil jednu stařenku, hodně přes devadesát let, že by mohla mít zájem o svátosti… Ona naznačila, že se sice modlí, ale o svátosti nemá zájem. Vypadalo to tak, že opravdu z toho nic nebude a taky nebylo. Nicméně poslouchala nás její sousedka na pokoji a řekla: ale já bych zájem měla… A tak ta se vyzpovídala a přijala sv. přijímání a začala chodit i na bohoslužby… Pán má své cesty a plány i skrze odmítnutí… Podobně jsem kdysi šel za pár lidmi do nemocnice a místo několika jsem hovořil asi s deseti a pak už jsem byl tak otrlý, že jsem to na pokojích vzal plošně, až mi nestačily hostie…
Kdysi jsme se na misijní akci se studenty v jednom malém městě jako je Skuteč, dali do mnoha bytů letáky s nabídkou rozhovoru s křesťany o víře a prakticky téměř nikde o to nebyl zájem… To nás trochu rozesmutnilo, až jeden hoch to nevydržel a zazvonil na jedny dveře, kde zájem nebyl a přímo se zeptal – a proč nemáte zájem? A pak z toho byl krásný rozhovor, který povzbudil nejen studenta, ale především i tu paní, co otevřela….
A tak pokud jde o přijetí – když se někomu otevřeme – nečekané návštěvě, situaci apod…, Bůh z toho mnohdy udělá krásnou věc, který nás nezdrží, ale nakonec obdaruje….
Při hlásání Krista jde o citlivost a naladění na potřeby druhých, někdy pomůže jen vyslechnout bez chytrých rad a pomodlit se nahlas nebo potichu, hned nebo později večer… a vždy svědčit především životem….