Lk 12,32-48 - Ježíš řekl svým učedníkům: „Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království. Prodejte svůj majetek a rozdejte na almužnu. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“ Petr se ho zeptal: „Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?“ Pán řekl: „Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: `Můj pán hned tak nepřijde,' a začal tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími. Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat.“
Milí přátelé,
představte si, že Pán Ježíš nás bude obsluhovat….ale než k tomu dojde, přijde pro nás a je otázkou, jestli budeme připraveni, když budeme bdělí…. O co tady jde? Spát přece potřebujeme, ale žít v Boží přítomnosti můžeme….
Tedy pár slov k bdělosti: Vůči Bohu je to modlitba – máme s modlit stále – žít v Boží přítomnosti a pak vůči lidem – pomáhat tak, jak opravdu potřebují, být vnímavý, empatický a citlivý – někdy pomůže slovo, někdy skutek, někdy vyslechnutí, úsměv, někdy gesto, někdy tichá modlitba… prostě pomoci tak, abych nezahanboval, neponižoval, pomoci tak, aby to bylo radostí i pro mne – viz situace v nemocnici… jak důležité je jsou-li milé sestry, personál….
A pak je ještě jedna věc – souvisí s tím, že Pánův nečekaný příchod může souviset s odchodem z tohoto světa – už jsem četl několik příkladů o tom, že se někdo ptal slavných zbožných lidí – třeba Martina Luthera nebo jiných – co by dělali, kdyby se dověděli, že třeba druhý den si je Pán povolá… a oni vcelku shodně řekli – dělal bych, to, co vždy – co mám dělat – takže bych šel na návštěvu, na naplánované shromáždění, domů k rodině, pomodlil se a šel spát. Jiný řekl, ještě bych zasadil strom a vrátil dluh…
Pamatuji se, že když jsem šel na vojnu, tak jsem poslední dny před nástupem uklízel, aby po mně nezůstal nepořádek… proto taky jsem si vždy říkal, raději ne náhlou smrt, aby chudáci pozůstalí po mně nemuseli uklízet, abych si to stihl dát do pořádku sám…:-) ale vím, že ono je to prostě v Božích rukou… v rukou toho, který nás miluje….a on ví nejlépe co a kdy a jak…
Připomíná mi to i kontroly u doktora – když se blíží kontrola na cukrovku, člověk je najednou strašně disciplinovaný, aby si pak po kontrole dal dort v cukrárně na uklidnění…. Apod. Podobně když čekáme návštěvu. Honem uklízíme, napomínáme děti, aby se chovaly slušně a jsme tak trochu v křeči, než zase host odejde a život se vrátí do starých kolejí…. Ale myslím, že Bůh není zvědavý na to, jak se tváříme, když má přijít… on s námi je každý okamžik – ví, co se děje v každou chvíli našeho života a dokonce i jen to, co máme v mysli… Co chci před ním skrývat?
A co je krásné na onom příběhu – že on nás bude nakonec obsluhovat, jak jsem zmínil na počátku. Sám Pán se nám stane otrokem a by nám sloužil…. Dá se říci ne tak jako sluha, ale jako táta a máma, kteří dávají to nejlepší svým dětem….
On chce abychom se učili podobnému… Kdykoliv pomůžu druhému – tak nic nepokazím… Samozřejmě tak, abych opravdu pomohl podle jeho potřeb a ne podle mých představ. Druhého je třeba trochu poznat, mít úctu k jeho vnímání, a teprve pak něco dělat. Být připraven i na odmítnutí… Ono pomoc přijmout, je někdy těžší, než ji nabídnout… A kéž sloužíme nezištně, kéž dáváme opravdu s láskou….
Víte i zde je to mnohdy u nás křečovité – na stole jsou dva řízky. Jeden větší a jeden menší… nabídneme druhému ten větší a čekáme, že si vezme ten druhý, je přece ohleduplný jako my, že…. A když vezme, co mu nabídneme, jsme vnitřně naštvaní, jak je chamtivý – není to spíše náš problém? Jak kdosi řekl, když ti někdo něco nabízí, vezmi si to – pokud to myslí vážně, uděláš mu radost a pokud ne, tak ho aspoň vytrestáš, aby byl příště pravdivý….
A tak služme i dávejme s radostí a nezištností – a tak se otevřeme darům od Pána, které jsou nevyčerpatelné….