Jan 20,19-31 - Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili.“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
Milí přátelé!
Dnes je neděle Božího milosrdenství… To můžeme vnímat i v evangeliu, kde se Ježíš nečekaně ukáže u svých učedníků a říká jim: Pokoj vám! Tedy ne: vy jste to vyvedli, to jste se vyznamenali, neříkal jsem vám to? Ne! Vidí jejich pokoru, lítost, rozpaky, ale i radost…– není co dodávat…
A tak jim dává svého Ducha… Duch sv. už 50 dnů před Letnicemi. Vidíme, že stále potřebujeme jeho pomoc – nejen o křtu nebo o biřmování. Podobně jako znova potřebujeme jíst, pít, spát, či se modlit….
Apoštolové zakoušejí pomoc Ducha svatého a s ním i pověření k službě svátosti smíření….komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny… Oni jsou překvapení nejen z Ježíšovy náhlé blízkosti, ale i z jeho odpuštění, Snad proto nyní dostávají moc odpouštět hříchy, když sami jsou konfrontováni se svou ubohostí. Totiž tak – s podobným milosrdným přístupem mají předávat Boží odpuštění druhým lidem…. Boží Duch je k tomu vede, podobně za několik týdnů je zbaví strachu a pomůže jim hlásat neohroženě a věrohodně evangelium
A co Tomáš? ukazuje, ale nejen on, jak je těžké uvěřit – viz Petr a Magdalena, viz Emauzští učedníci, viz později 500 učedníků… Podobně i dnes, když se tolik zdůrazňuje rozum a důkazy. A na druhé straně se urputně trvá na nesmyslech třeba o placatosti země a pod…..to jsou paradoxy…
Tomáš zároveň může být jako vzor víry… nenechat se ovlivnit hloupostmi i ve víře i v běžných věcech života – je třeba se ptát, čekat na dotek, ověřovat si fakta… a když uvěřit, tak pořádně – jako Tomáš…. Pán můj a Bůh můj….
Jeden komentátor si dal práci s tím, aby zjistil – kolikrát mluví Tomáš v Bibli- resp. U evangelisty Jana ? Je to třikrát a vždy trochu zvláštně….:
- Jan 11 – Je to situace, kdy Ježíš se dovídá o umírání přítele Lazara a chvíli čeká a nakonec, když se rozhodne jít do Judska, tak apoštolové mu připomínají, že ho chtějí nepřátelé ukamenovat. Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním! – řekne tehdy překvapivě právě Tomáš. Je to jeho odvaha obětovat se s Ježíšem nebo jakási rezignace, aby dopadli jako Lazar?
- Jan 14 – Když Ježíš mluví o své odchodu do Božího království, tak Tomáš pronese po všem Kristově vysvětlování: Pane, nevíme, kam jdeš, jak bychom mohli znát cestu? T je to apoštolova těžkopádnost, nechápavost nebo snaha pochopit tajemství? Tehdy slyší Ježíšova slova – že je cestou, pravdou i životem.
- Jan 20 – Dokud neuvidím stopu hřebů v jeho rukou,“ odpověděl jim, „dokud prstem nesáhnu tam, kde byly hřeby, dokud nevložím ruku do jeho boku, nikdy neuvěřím. Tak nějak odpovídá Tomáš v dnešním evangeliu na svědectví učedníků o tom, že se setkali s živým Pánem. Možná i jim šel na nervy s tou svou nevěřícnosti,se snahou si vše dokázat a ohmatat a zjistit vlastními smysly.
A k tomu přistupuje Ježíšova Božská trpělivost – když za týden konečně přítomnému Tomášovi dá šanci si vše ověřit, jak potřeboval, aby i on uvěřil a pronesl památná slova: Pán můj a Bůh můj…Jan své evangelium nepíše, jak sám přiznává proto, aby se lidi dověděli senzační detaily ze života Ježíše Krista a ukojili svou zvědavost, ale proto, aby každý – i třeba Tomáš – mohl v Ježíše uvěřit….
Kéž bychom žili tak, že svět, který o Ježíši mnohokrát slyšel, taky mohl uvěřit, třeba skrze náš příklad a naše svědectví….