(Každá generace farnosti staví svůj kostel. Dnes slavíme posvěcení našeho chrámu, který postavila generace vrcholného středověku, v době kdy mladá Evropa sršela nadšením nově pokřtěného konvertity, jenž buduje svůj duchovní život, v době zakládání diecézí a budování katedrál. Podívejte se na stěny kostela, jejž vlastníma rukama vystavěli vaši předkové žijící v dřevěných chatrčích. To nejlepší, co v nich bylo – neskutečná námaha, technické znalosti, umělecký cit – všechno nejlepší dali Bohu, aby mohl v eucharistii přebývat v jejich městě. Taková byla víra tehdejší generace. Tím však výstavba farního kostela nekončí. Víra se nedá předat jako majetek, jako kamenný chrám. Víru si každá generace hledá znovu. Některá je úspěšná více, některá méně. Nicméně v duchovním smyslu musí každá generace postavit svůj vlastní kostel. Stavba kostela je především symbolem společenství církve. „Jste Boží stavba,“ slyšeli jsme od sv. Pavla. Farnost je chrám Boží, který buduje každá generace. Má k tomu různé stavbyvedoucí, různé kněze a kazatele. A podle Pavla se každá stavba musí osvědčit. Nejlépe ji prozkouší oheň. To se pak pozná, jaké se použily materiály. Dílo, které přetrvá, dostane svou odměnu. Takže pokud přijde pronásledování, ideologie, které zmatou drtivou většinu lidí, pokud přijde pohoršení různých hříchů a nevěrností, ale tady se stále najdou věrné duše, které se modlí a přijímají svátosti a naslouchají Božímu slovu, tak dobrý.)

 

Obraťme svou pozornost k evangeliu, (abychom zjistili, co jsou ty dobré materiály, které v ohni doby nehoří). Příklad kananejské ženy nad zlato. Evangelista Matouš chtěl zapsáním této příhody ukázat, že uvěřit v Krista a dobýt Boží království může kdokoli. Kultura a náboženství Kananejců byla na hony vzdálená od Boha a jeho Zákona. Měli velmi temné kulty. Proto také tady nikoho nepřekvapí posedlost démony. Kananejci proto byli ti poslední, s kým by se měli Židé stýkat.

 

A přece se tu objeví jedna žena, která se setkala s pravým Bohem. Jen si to uvědomme. Ona přichází za Ježíšem, za jedním z tisíce Židovských rabínů, a oslovuje ho synu Davidův. A prosí ho: „Smiluj se nade mnou, moje dcera je krutě posedlá.“ Odkud ho zná? Jak to může vědět? Jak to, že od něj očekává osvobození své dcery? Ona poznala v kazateli z Nazareta skrytého Boha, který miluje lidi. A když za ním přichází, tak už ho zná. Odkud? Ze svědomí. Ona už se s Bohem setkala ve svém svědomí. Obrátila se. Proto za Ježíšem přichází s naprosto jasně definovanou prosbou. Ty jsi Mesiáš, Bůh Izraelského národa, který má zbavit svět zla. Můžeš zachránit mou dceru.

 

A teď si všimněte, jak Ježíš reaguje. Mlčí. Čeká, jak se její víra osvědčí. A je skutečně neodbytná. Jakoby ji Boží mlčení ještě více vyprovokovalo, takže učedníkům, kteří vůbec netuší, co neviditelného mezi duší a nebem se tu odehrává, připadá pěkně otravná. Ježíš konečně reaguje. Avšak další zkouškou. Připomíná jí, že je pohanka. Nepatří k vyvolenému národu, který jako jediný se vrátil k Bohu a uzavřel s ním smlouvu. Boží životodárný chléb je určen jen dětem, které o něj mají zájem. Bůh se nevnucuje.

 

A právě zde se v plné kráse vyjeví velikost víry této ženy. „Já věřím, že Bůh je velký. Moc Boží lásky je bez hranic. Chleba, ačkoli je určen dětem, je dost na to, aby se dosyta najedli i psi ze zbytků. Izrael není dost velký na to, aby snědl celého Boha. Farnost, tradiční katolické rodiny, nejsou dost velké, aby z eucharistie nezbylo na ostatní, kdo ještě nechodí do kostela. Boží lásky je dost pro všechny, kdo touží.

 

A poslední postřeh: Bůh musí dát souhlas. Dcera kananejky se uzdraví, až na Ježíšovo slovo. V posledku je to všechno na Bohu. Bůh má absolutní moc. Bůh má absolutní moc a užívá ji k dobru člověka. Šťastní jsou ti, kdo to ve svém srdci poznají a svobodně Boží moc zvou do svého života.

 

(Tak získají spolehlivý nehořlavý materiál pro stavbu farního kostela. Ano, musíme stavět jedině na Boží moci a víře v ni.)