Iz 35,4-7a - Malomyslným řekněte: „Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh váš přináší odvetu, odplatu božskou! On sám přijde a spasí vás!“ Tehdy se otevřou oči slepých, odemknou se uši hluchých. Tu poskočí chromý jak jelen a zaplesá jazyk němého, neboť na stepi vyprýští vody, potoky na poušti. Vyprahlá země se změní v rybník a žíznivá půda v prameny vod.
Mk 7,31-37 - Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři. Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ A hned se mu otevřel sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. (Ježíš) jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal, i hluchým dává sluch, i němým řeč!“
Milí přátelé,
zdraví a všechny fungující smysly jsou velkým a nenahraditelným Božím darem… My starší už moc dobře víme, jak je to svých smyslů trochu pozbývat – potřebujeme brýle, a to nejen na dálku, ale zvláště na blízko, když jsme v hluku a ruchu, těžko zachytáváme to, co nám lidé v okolí říkají a musíme se stále častěji ptát – cože? Covid některé z nás omezil nebo zbavil čichu a někdy i částečně chuti… Prostě postupně Pánu dáváme to, co nám kdysi svěřil a nyní si toho o to více ceníme, i svých někdy omezených schopností…. Je to všechno velký dar….
O co více, když člověk, který byl zřejmě celý život hluchý a němý, tak se mu rozvázal jazyk a on slyší i mluví…. nicméně u Ježíše to byl jasný zázrak lásky, ale zároveň znamení jeho božství…
Totiž když je někdo od narození hluchý, zákonitě nemůže dobře mluvit, protože se neslyší a nemá reakci od druhých…. My mluvit můžeme, protože slyšíme, ale jak je důležité, abychom se naučili také nejdřív ne jen formálně, ale, i obsahově nejdříve naslouchat druhým, abychom také nejen říkali cokoliv, ale mluvili smysluplně… tedy nejdříve naslouchat Bohu, pak lidem, abychom říkali, to, co je dobré a pravdivé…
Ten člověk byl cizinec a ještě postižený… ale i jemu Ježíš pomáhá, dotýká se ho tak intimně, jako máma, když někdy navlhčí kapesník a otře dítěti špinavou tvář…. Je to zvláštní, co dělá Ježíš, ale tak blízké, jako by byl trpícímu mámou….. Dokázal bych se taky tak přiblížit lidem na okraji? I těm, které ostatní neberou?
Dotek – potřeboval ho hluchoněmý, potřeboval ho i apoštol Tomáš, potřebujeme ho i my – jak chybí objetí v rodinách u dětí od jejich rodičů… jako symbol bezpečí a nebo bezpodmínečného přijetí…. a lásky – nestojí nic a přece dává tolik…
Ten člověk byl přiveden k Ježíšovi svými přáteli nebo známými. On sám si pomoci nemohl, ani si o to říci…. Jak je krásné, když máme kolem sebe lidi, kteří se o nás zajímají, za nás se i modlí a pomáhají nám… Jak je krásné když se jimi staneme pro druhé i my….
Mluvíme o němotě a hluchotě jako fyzické problému, ale je to problém i duchovní – nejsem hluchý k tomu, co mi Bůh naznačuje – už delší dobu mi možná ve svědomí nebo skrze někoho z lidí připomíná, dělej něco se svou zanedbanou modlitbou, pojď ke zpovědi, dej do pořádku svůj vztah, omluv se, usmiř se, pomoz někomu…. A podobně nejsem i duchovně němý, že se bojím nebo stydím druhému svědčit o Bohu – jak působí v mém životě, jak mi pomáhá….?
V obojím je vidět, že když duchovně smýšlíme a mluvíme, tak tím oslavujeme Boha a taky aktivně působíme na jeho díle a to má velkou cenu.
Lidé nakonec chválí Boha – dobře vše učinil – zní to stejně jako jako při stvoření – a Bůh viděl, že je to dobré, velmi dobré a nyní opět, jako nové stvořeni už člověka vykoupeného, uzdraveného obnoveného….
Dovolme mu, aby mohl říci i nám duchovně otevřel srdce i ústa k jeho chvále – effatha – otevři se….