„Všechno zlé je k něčemu dobré,“ říkáme třeba někdy, když nám kamarád vypráví, jak ho někdo naštval. Ale když se to stane nám, tak nás obvykle takové moudro nenapadne, že? Proto je dobré zajít ke zpovědi, aby nám to pan farář připomněl. A pak někdo rozčílí pana faráře a on si jako na potvoru také nedokáže vzpomenout, jak to bylo, tak i on musí ke zpovědi, aby mu to další moudrý pan farář připomněl.

Všechno zlé je k něčemu dobré. Proč Bůh dopouští, že mě lidi štvou? Proč Bůh dopouští křivdy? A když už křivdu odpustím, proč dopouští, že zranění stále bolí? Proč se odpuštěné zranění v mém nitru nezahojí, proč mi nedá zapomenout, abych už nemusel na svého viníka myslet? Možná proto, že chce, abych na svého viníka myslel. Když přijdete ke zpovědi s tím, že nedokážete někomu něco zapomenout, můžete slyšet, že to nemusí být hřích, ale může to být příležitost k lásce. Láska umí využít zranění k dobru. Když nám někdo leží v žaludku, tak je to proto, abychom na něj často mysleli. A když na něj často myslíme, nemusíme ho proklínat. Můžeme mu žehnat. Láska totiž není emoce, láska je vůle, rozhodnutí. Lze žehnat, až už k dotyčnému cítíme cokoli.

Všechno zlé je k něčemu dobré. Když nás Bůh neuzdravuje z utrpěných zranění, tak možná proto, abychom se za sebe navzájem modlili. Pokaždé, když si vzpomenu, jak mi kdo ublížil, mohu mu vyslovit odpuštění a požehnat mu. Sedmasedmdesátkrát, tedy nespočetněkrát. A s pokorou si přiznejme, že je na světě mnoho lidí, kteří tutéž službu modlitby prokazují nám. Jak podivuhodný systém solidarity tak vzniká.

Na druhou stranu si ovšem uvědomme, že když odpouštíme, neděláme vlastně nic extra. Boží slovo nás chce dnes uchránit před samolibostí, před pokušením připadat si strašně milosrdní, v milosrdenství nadprůměrní, když se připojujeme k Božímu systému solidarity. Neděláme totiž nic navíc, když odpouštíme všem všechno. Jen předáváme z nesmírného milosrdenství, které bylo nejprve prokázáno nám na kříži.

Jak nesrovnatelné je Boží milosrdenství se mnou s mým milosrdenstvím k mým viníkům! Jaké srovnání popisuje Ježíš? Přepočtěme si to do dnešních měřítek. Bůh mi odpustil nesplatitelný dluh. 10 000 hřiven. To je cca 34 tun zlata, což jsme u běžného zlata na 54,4 mld. A já mám odpustit 100 denárů, to jsou zhruba 2 výplaty.

Proč ale Ježíš použil takové astronomické číslo? To je přece nemyslitelná částka! Jak bych mohl být schopen zpronevěřit 54 miliard? Nepřipadám si přeci vůči Bohu tak hříšný. To trochu přehání, ne?Ale příkoří, která mi způsobují moji bližní mi připadají jako mnohem větší zlo, než to, jaké páchám já vůči Bohu. Co to má znamenat?

My si nejsme schopni uvědomit hloubku své hříšnosti stejně jako si nedokážeme představit 54,4 miliard korun. To nám naznačuje evangelium. Nejsme totiž schopni vidět hodnotu Boží lásky, které se zpronevěřujeme, když hřešíme. Je to proto, že nejsme Bůh, nevíme jaké to je někoho stvořit, udržovat ho v bytí, nevíme jaké to je milovat jako Bůh. A nevíme jaká to je tedy škoda, když to odmítáme a marníme svůj život lhostejností vůči Stvořiteli a lásku neopětujeme. Bůh nás miluje, proto můžeme být. Jeho láska je naše existence. „Žijeme-li, žijeme pro Pána.“ Ale mnohdy se rozhodujeme, jako by tomu tak nebylo, netoužíme po svatosti a tak poškozujeme krásu života, nežijeme ho naplno, šlapeme po Boží lásce, neopětujeme ji. A Bůh nám to stále odpouští a stále nás drží v bytí. A bude nás milovat i kdybychom navždy jeho lásku odmítli a skončili v pekle. Takže proto Ježíš mluví o dluhu 54,4 mld.

A co je proti tomu hřích bližního proti nám, který nás sice zraňuje, něco nám bere, ale nebere nám věci, které bychom my sami stvořili a drželi v bytí? Hřích člověka vůči člověku nikdy nedosáhne míry hříchu člověka vůči Bohu. Je tedy samozřejmostí, že si máme všechno opouštět, když nám bylo odpuštěno Bohem.

Ježíš ale chce ukázat nejen oprávněnost jeho nároku na to, abychom si navzájem odpouštěli. Mluví také o nutnosti. My dokážeme přijmout Boží odpuštění dluhu 54 mld. a zachránit si život, jen pokud jsme sami schopní odpustit pár desítek tisíc. Srdce, které se otevře vůči bratru, otevře se zároveň vůči Bohu. Kdo se neotevře, kdo chce pro svého bratra pomstu, chce ji i pro sebe. Kdo vsadil svého bližního do vězení pro dlužníky, sám v něm vězí. Říká se: Bůh je milosrdný, vždyť nám to stejně všechno dokáže odpustit. Ano, dokáže, otázka je, jestli však o jeho rozhřešení stojíme.

(Proto váš farář bude také muset vymyslet způsob, jak nabídnout více příležitostí ke svátosti smíření.)