Potkají se dva Židé.
„Kohn, odkud mají ty fantastické hodinky?“
„Můj otec mi je těsně před smrtí prodal.“
Naše poslední hodinka je obvykle výsledkem celého našeho života. Sumou všech našich životních i každodenních rozhodnutí. Jak žijeme, tak umíráme. Jako by už pak ani nešlo uhnout z cesty, po níž jsme celou dobu šli. Anebo to jde? Podle Ježíše, Syna Božího, se najdou i dělníci poslední hodiny, kteří po celoživotní kariéře škudlilství, synovy své hodinky neprodají a rozhodnou se proti celému svému životu. Podle dnešního podobenství se najdou naveskrz lhostejní či zkažení lidé, kteří se na smrtelné posteli dokážou rozhodnout jinak něž tak, jak měli celý život ve zvyku.
Leží na smrtelném loži, jejich život se jim promítne před očima. Najednou vidí, že neudělali jedno jediné rozhodnutí, v němž by nemysleli jen a jen na svůj prospěch, a rozhodnou se aspoň pro jednou to udělat jinak. Uznají svou pýchu, litují a nechají na Bohu, jak s nimi naloží On. A Bůh je přijme. A to třeba i po mnoha strašných zločinech.
Ale i bez velkých zločinů může být člověk zkažený. Třeba se tolik nenahřešil jen proto, že neměl příležitost. Principem lidské hříšnosti však je, že se považujeme za střed světa, za boha. Neuznáváme Boha Stvořitele a žijeme jako by náš život byl výsledkem naší zásluhy či náhody. Žijeme, jako bychom život nedostali. Ale my jsme jedině díky tomu, že nás Bůh nejen vytvořil, ale aktuálně nás myslí. Neustále má na nás upřený pohled dívá se nás s láskou a tím nás drží při životě. Kdyby svůj pohled na okamžik odvrátil a už by se na nás nechtěl dívat, rozplynuli bychom je jako pára. Bůh nás každou vteřinku našeho života miluje a díky tomu jsme. A my jsme schopní žít s postojem člověka, který tuto lásku bravůrně přehlíží a popírá ji. Každou takovou vteřinou lhostejnosti a pohrdání vzniká dluh. A když se nám to nasčítá, může to být těch nesplatitelných 10 000 hřiven. Nepředstavitelné miliardy urážek, které prostě nejdou jen tak splatit. Ale prý stačí jen tu poslední vteřinu zaujmout jiný postoj, rozhodnout se opačně, obrátit se, a dopadne to dobře.
Stačí když „přestane bezbožník hřešit, zločinec změní své smýšlení, obrátí se k Hospodinu a on se nad ním smiluje,“ jak jsme slyšeli od Izaiáše. A ten šmejd, který do předposlední vteřinky neudělal jedinou věc dobře, který mi tak zničil život, neskončí v pekle, a dostane stejnou odměnu s těmi, kdo ho museli tak dlouho snášet…
To je tak pohoršlivé pro lidské ucho! Jak to, že jsi jim vyplatil stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko, stejně jako nám, které drtila tíha jejich proradnosti? To je tak pohoršlivé pro lidské ucho! Ale ne pro Boha. „O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smyšlení vašeho.“
Víte, stejně jako si nedovedeme přestavit velikost našeho hříchu vůči Bohu, tak si ani nedovedeme představit hloubku Boží lásky a jeho touhu nám odpustit. Možná vy, kdo máte děti, v tom máte výhodu. Přece nemyslíte na nic jiného než na to, aby vaše dítě mělo dobrý život, aby, když dělá chybu, se vrátilo na správnou cestu, a život si nezničilo. Nechcete, aby zemřelo. A teď si to vynásobte 10 000. Tak to má Bůh k nám i k těm největším zpropadencům.
Prosím, zkusme si na konci kázání udělat malé duchovní cvičení. Zavřete oči a představte si jednoho člověka, člověka který vám nejvíce ublížil. A teď, co o něm říká Bůh? Tohle je moje dítě! Je, protože chci, aby bylo, a chci ho učinit navěky šťastným v mé náruči. Jen, aby mi k tomu dalo svůj souhlas. Nemyslím na nic jiného, než na to, aby přijalo mé odpuštění. Nechci, aby zemřelo…
A úplně stejně to Bůh myslí se mnou. Teď mohu přijmout tento Boží úhel pohledu na něj a na mě a také odpustit. Toto je Boží svoboda, Kristův pokoj.