Dnes otevřeme kázání už ne vtipem, ale knižním tipem. Pokud nemáte doma žádné Drobky, sežeňte si Drobky od Štěpána Smolena. Je to sbírka příhod a krátkých dialogů, které celkem výstižně odkrývají pravdu o lidské povaze. Je to sepsané na způsob výroků pouštních otců, prvních mnichů ze 3. století, proto se tam setkáte s výrazy presbyteros, abba, učedník apodob. Takový presbyteros není nic jiného než kněz. Tyto výroky se pohybují na široké škále mezi komičností a tragikou. Některé pohladí, některé jsou odrazem drsné reality severních Čech, nebo spíše hořkosti lidského hříchu. Ve výsledku je však kniha velmi povzbudivá, burcující a prostě moudrá.
Vybral jsem pro dnešek jeden drobek, který dobře lícuje k evangeliu:
Presbyteros Robert si ke svému kněžství pořídil také jednu ženu, dvojí život a tři děti. Když farnosti oznamoval svůj odchod, řekl: „Měl jsem představy, ale přišly události a přepsaly mi je.“
Uslyšel to abba Tomáš a pravil: „Jak těžko bude zachráněn ten, kdo říká, ono se stalo. Hříšníci mohou být zachráněni, ale není žádná záchrana pro chudáčky.“
Když se nám něco nepovede, můžeme si vybrat 2 možnosti: buď jsme oběti nebo hříšníci. Buď za to zlo, které děláme, může špatná výchova, nedostatek pochopení, špatná politika, přírodní síly, neodbytnost pokušení, či dokonce za to může Pán Bůh, že mě stvořil takového a makového nebo mi dal takovou a makovou ženu, jak zaznělo po prvotním pádu v ráji. „Pán nejedná správně.“ Stěžují si lidé Ezechielovi. Anebo za to můžeme my, protože jsme se tak rozhodli. Že přijdou události, o tom nerozhodujeme. Ale vždycky rozhodujeme o tom, jak se v těch událostech zachováme my. Nikdy totiž nemusíme hřešit. Hřích je vědomé a dobrovolné překročení Božího Zákona v závažné věci.
A když si připustíme, že nikdy nemusíme hřešit, tak pak se nám i lépe přiznává, že když zhřešíme, tak je to prostě naše vina, jak říkáme na začátku každé mše.
Jsme hříšníci. Mohli jsme, ale nešli jsme, když jsme měli jít pracovat na Otcovu vinici. Je to naše vina. Nemůže za to rozdělaná práce nebo že jsme naopak od přírody nešikovní. Prostě jsme nechtěli. Je to naše vina.
Jsme hříšníci. Bohu díky, když nám to dojde! Přiznat si, že jsme hříšníci, totiž vůbec neznamená, že jsme ti špatní, že jsme odpad společnosti, že nemáme v kostele, co dělat, když nemůžeme k přijímání. Být hříšníkem a uvědomit si to, znamená stát se privilegovanou vrstvou církve. Zařadit se mezi zástupy nevěstek a celníků, kteří zjistili, že chyba, kterou udělali, opravdu udělali vědomě a dobrovolně, byla opravdu chyba, a že ji už dělat nemusí! Nemusíme už tu chybu dělat místo ní můžeme udělat něco jiného: zvednout se a jít na Otcovu vinici a ochutnat plod výborné révy.
Je to sebeponižování, když si klekneme u zpovědnice a vyznáme, že jsme menší než Bůh, tedy že nejsme dokonalí? Je to sebeponižování, když uznáme, že se svou nedokonalostí děláme mnoho chyb, za něž nemůže manžel nebo manželka, děti, kolegové, politici a protivný chlap, který mi v autobuse šlápl na nohu? Je to sebeponižování, když řekneme, že jsme hříšníci, peccatori, tedy chybující lidé? Ne, je to pravda. Najít svou pravou úroveň. Na ní se můžeme opravdu setkat s Bohem. Vždyť on se ponížil, na naši úroveň sestoupil. „Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.“ Když si nebudeme hrát na to, že jsme někde výš, než ve skutečně jsme, přiznáme si, že jsme hříšníci a že si za to můžeme sami, on nás může vzít za ruku a pak nás vytáhne tam, kde toužíme být. „Ponížil se, proto ho také Bůh povýšil.“ Povýšil Ježíše a povýší s ním i nás.