Vždycky jsem házel tetrapak do plastu, dokud v Náchodě na faře u dveří nezazvonila jedna paní s žádostí o křest. Tato katechumenka totiž pracuje ve třídírně odpadu a každou krabici od mléka, kterou jsem za ty tři roky vyhodil do žlutého kontejneru, ona, nebo její kolegyně, vzala z pásu a vyhodila do směsi. Tak abych jí ušetřil práci, házím to tam rovnou…

O tom však toto kázání není. Důležitější je, že paní Simona se chystala na začátku doby velikonoční na obřad uvedení do katechumenátu. Jeho součástí je i to, že novopečenému katechumenovi církev daruje Bibli. Budoucí katechumenka mě však na přípravě překvapila, když řekla, že už si ji sama opatřila, nebo spíše našla. V odpadu na páse. A vytáhla z igelitky starý, trochu otlučený a navlhlý výtisk ekumenického překladu. Nejprve jsem byl trochu na rozpacích, ale pak mi bliklo. Co může být v době velikonoční symboličtějšího, než když katechumen najde v odpadu Boží slovo?

„Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním.“ Boží slovo, které nějaký ignorant hodil do koše, protože nezná jeho hodnotu, se stane nárožním kamenem, na němž konvertitka vystaví svůj nový život. Pravda Boží nikdy nepřijde nazmar. Nejen, že člověk hledá Boha, nejen, že paní Simona měla za sebou léta otázek a postupného přibližování a osmělování se před Bohem, ale také Bůh člověka hledá a vždycky dokáže najít originální způsob, jak se k němu dostat. Přijede k němu po páse mezi odpadky. Tyto „náhodičky“ si dokáže naplánovat jenom sám Bůh, Boží Prozřetelnost je prostě úžasná.

„Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním.“ Verš žalmu, který v liturgii zaznívá každý den oktávu Zmrtvýchvstání Páně, verš, který znamená útěchu a triumf. Všechno dobře dopadlo. Ježíš byl ten pravý Mesiáš, ten pravý kvádr, který sice velekněží zavrhli, ale Otec na něm postavil svou novou církev, nový Izrael, z těch, kdo jsou skutečně ochotni naslouchat. Avšak všimněme si, že Ježíš tato vítězná slova Žalmu cituje před ukřižováním! Jakou tedy musel mít suverenitu, když něco takového řekne do očím velekněžím, o nichž ví, že ho za pár dní zdiskreditují před celým jeho národem i před jeho posledními učedníky a ukřižují ho!

Přečtěte si doma 5 kapitol evangelia podle Matouše, které se čtou o těchto nedělích, ať pochopíte jejich dramatičnost. Čtěte od vjezdu do Jeruzaléma, od 21. kapitoly po začátek 26. Na mě osobně tento úryvek působí hrozně tragikomicky. Mezi velekněžími padlo tragické rozhodnutí, zabijí Ježíše. Pán to ví. A komické je, že po svém příjezdu do Jeruzaléma nedělá nic jiného, než že chodí za svými nepřáteli, provokuje je a říká jim: Já vím, že mě zabijete. A pak se jich také ptá: a jestlipak vy víte, co to pro vás bude znamenat? Poví jim podobenství o proradných vinařích, u kterého každý pochopí, že míří na ně, kromě nich, a na závěr se jich zeptá, jak asi s nimi Bůh naloží? A oni sami bezelstně odpovídají: Bůh nás za to potrestá a Boží království, které mělo být naše, dá pohanům, kteří uvěří. Trošku si z nich dělá legraci, má naprostý nadhled.

Bůh nabízí dokonalou lásku. A kdo jí pohrdne, bude potrestán. Bude potrestán prostě tím, že ji nebude mít. Není Bohu líto zbytečné námahy s takovým člověkem? Ne, má nadhled. Odvržená Boží láska nikdy nepřijde nazmar. Její důstojnost člověk nemůže snížit odhozením mezi odpadky, její krásu nedokáže ušpinit tak, že by se nenašlo oko citlivého člověka, které je schopné si jí všimnout na páse v třídírně mezi lidským harampádím.

Jen… Je důležité být ochotný sestoupit tam, kam sestoupil sám Bůh. Sestoupit z výše ušlechtilých představ o sobě ke svým hříchům, do své špíny. Tam na nás Bůh čeká, tam dole v pokoře, v pravdě, na naší pravé úrovni je nárožní kvádr, na němž lze pevně stavět. Ukřižovaný Ježíš. Ten, s nímž se setkáme u zpovědi, aby nás spasil.