Jan 4,5-42 - Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ – Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. Samařská žena mu odpověděla: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: ‘Dej mi napít’, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: ‘Nemám muže’; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: ‘Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.’“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, který s tebou mluvím.“ Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co jí chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, najez se!“ On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“ Ježíš jim řekl: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: ‘Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.’ Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: ‘Jiný rozsévá a jiný sklízí.’ Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce.“ Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“
Milí přátelé,
Ježíš a Samařanka – zde je krásný pohled na jeho učení – a dneska nám to pěkně vyjde v duchu evangelisty Lukáše – i když toto je z Jana. Ježíš boří představy o tom, co se má a co se nemá. Komunikace s cizinkou, ženou, hříšnicí….Je dobré mít řád, pravidla a zásady. Bez toho to nejde. Ovšem pokud se to nespojí pohledem na konkrétního člověka, pokud zde není trochu empatie, pak se řád paradoxně sám od sebe stává nespravedlivým. Posuďte sami: když řeknu, že každý má nárok na pravidelnou stravu a dám stejně dospělému dřevorubci, jako pětiletému dítěti, je to podle pravidel, ale je to nespravedlivé. Podobně po duchovní stránce. Věřím, že Bůh dává každému jak potřebuje. Jinak dítěti, jinak dospělému, jiné nároky má na věřícího od narození a jinak se dívá na člověka zraněného rodinou a prostředím, nevěřícího. On ví, z čeho vycházíme, jaké jsou a nejsou naše hřivny i limity…. Bůh zachraňuje všechny, ale ke každému přistupuje originálně, osobně – i k vám i ke mně…. A to je skvělé… Tak to jistě pochopila a poznala Samařanka, která měla pověst hříšnice, ale Ježíš se na ni dívá jako na člověka, který žízní po skutečné lásce, úctě, spravedlnosti a on jí ukáže cestu, skrze milosrdenství a pravdu. On nesoudí, ale nabízí cestu… a ona proměněná jde hned hlásat… Kdo poznal Krista nemůže si to nechat pro sebe……
A nyní konečně k Lukášovi. Jeho atribut je býk – začíná chrámovou obětí a v ní to byli mnohdy býci a další zvířata…a Zachariášem.
Má jen 24 kapitol, ale je nejdelší a ukazuje nejucelenější svědectví o Kristově životě. Sepsáno bylo kolem r. 80 v Řecku podle svědectví a vyprávění sv. Pavla. Text je věnován Teofilovi – římskému úředníkovi, kterého chce přivést blíže ke Kristu. Jemu je i určen Lukášův text Skutků apoštolských – dějiny církve po Kristově zmrtvýchvstání – o jeruzalémské církvi i o Pavlovi a jeho misijních cestách. Teofil – znamená milovaný Bohem – to jsme i my…těmi adresáty….:-)
Lukáš byl podle tradice lékařem – má tam detaily nemocí a Kristovo utrpení, když potil krev… Jediný nebyl nejen apoštolem, ale ani židem, byl pohan z Antiochie – vzdělaný, kultivovaný….působit měl v Dalmácii, Galii, Itálii, snad i Egyptě a Řecku a poblíž starověkých Théb měl zemřít, odtud jeho ostatky byly přeneseny do Padovy a Karel IV. získal jeho lebku do svatovítské katedrály v Praze….
Italský básník Dante označil jeho evangelium za nejkrásnější knihu světa. Lukáš v něm krásně ukazuje milosrdnou lásku Spasitele ke všem lidem, zdůrazňuje, že Ježíš přišel nejen pro Židy, ale i pro pohany a především pro hříšníky, pro lidi, kteří se vzdálili Božímu řádu. Ústřední myšlenku Lukášova evangelia vidíme ve větě: „Syn člověka přišel, aby hledal a spasil, co by zahynulo.“ (Lk 19,10)
Jeho spis bývá nazýván evangeliem milosrdenství, Ducha svatého, žen, dětí a chvalozpěvů i přesných historických dat.
Téma milosrdenství ukazují např. příběhy „O marnotratném synu“ (Lk 15,11-32); „O hříšnici v domě farizejově“ (Lk 7,36-50); „O farizejovi a celníkovi“ (Lk 18,9-14) – v nich zároveň učí jaký postoj má hříšník zaujmout k návratu do Boží náruče. Boží milosrdenství vystihuje Lukáš i v Kristových slovech na kříži, když se modlí za své katy a slibuje ráj kajícímu lotru.
O Duchu svatém píše ze všech evangelistů nejvíce. U všech významných osob zmiňuje vedení Duchem svatým, ať je to Jan Křtitel, Zachariáš, Simeon či jde o okamžik zvěstování nebo Ježíšova slova.
Na mnoha místech si všímá žen, např. v podobenstvích, upozorňujíce na chudou vdovu, která dala za svého nedostatku, v příběhu Marie a Marty i žen na křížové cestě aj. To, že v jeho evangeliu mají ženy čestná místa, zatímco ve starověku byly ženy velmi podceňované, má další význam. Tím, že hovoří podrobněji o P. Marii dává předpoklad, že informace čerpal přímo od ní a protože ji slovy vykresluje, je označován za malíře Matky Boží.
Lukášovo evangelium se od ostatních liší i zařazením čtyř básnických vložek či písní (Magnificat – chvalozpěv P.Marie, Benedictus – chvalozpěv Zachariáše, Gloria in excelsis Deo a chvalozpěv Simeonův.
Kéž bychom i my hledali a nacházeli v Bohu jeho lásku a milosrdenství, vědomí, že jsme Bohem milováni a předávali to druhým…..