Kázání Otce Linharta:

32.neděle v mezidobí (C) – 9.11.2025 – Posvěcení Lateránské baziliky:

Farnostskutec - kategorie kázání Otce Linharta

Jan 2,13-22 - Byly blízko židovské Velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‘Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.’ Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“ Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.

Milí přátelé Boží,

Posvěcení Lateránské baziliky sv. Jana se připomíná jako významný den v církevním kalendáři, který se slaví 9. listopadu. Tímto dnem je připomínána událost z roku 324, kdy papež Silvestr vysvětil tuto nejstarší ze čtyř římských patriarchálních bazilik, sídlo papežů a symbol církve. Posvěcení této baziliky připomíná význam „matky všech křesťanských chrámů“.  Loni oslavy připomněly 1700. výročí založení baziliky

Chrám jako dům Boží – už staří Izraelité měli zasvěcený čas a místo, které výlučně patřily Bohu -tedy sedmý den – sobotu a v poušti stan setkávání a později jeruzalémský chrám. I my máme svatý čas – neděli – den zmrtvýchvstání a posvátné místo svatostánku v našich kostelích.

A když se nás někdo zeptá – Kde bydlí Bůh? Jakou má adresu? Oficiálně už jsem to vyjádřil. A Ježíš taky, když mluví o chrámu jako – „ dům mého Otce…!”

Když jsem před lety putoval po Kyrgyzstánu, tam lidé na venkově věřili, že jsou určitá posvátná místa – prameny vody, stromy, keře…. V starověkém Izraeli – to byl třeba potok Jabok –a zde setkání s Božím andělem – Takže šířeji řečeno – věřím, že jsou prostě místa více spojená s Bohem. A co naše poutní místa? Někde se Bůh zvláštním způsobem projevil, pomohl, vyslyšel prosbu /u Náchoda – je Zrodielko Mariino – / náchodský hajný našel někdy na začátku 19.stol. obrázek Panny Marie – dal ho na strom – lidi se zde modlili – byla odvrácená cholera /jak to popisuje v knize U nás – Alois Jirásek/  a lidi to přisuzovali ochraně Boží skrze P.M. – pak byla postavena kaplička, poutní místo…..Kolik jich na světě je – Svatońovice, Rokole, Luže,Králíky, Fatima, Lurdy, Kibeho…..Bůh sám nebo skrze své svaté – zvl. Pannu Marii na některých místech pomáhá. V Pompejích je jedno zajímavé místo – poutní kostel P.M. Pompejské a tam je to přesně naopak – nezačalo to tím, že by se tam nejdříve něco stalo mimořádného, ale začali se prostě modlit, aby Bůh skrze Marii toto místo požehnal a aby zde se vytvořilo místo milosti a stalo se tak – začaly se dít věci, že je v Itálii jedním z z nejznámějších poutních míst pro tisíce věřících….

Klíč není jen v zvláštním záměru Boží vůle, ale i v touze lidí a důvěře v Boží pomoc – tato lidská touha a důvěra je pro Boha neodolatelná…tak se objevují místa a situace Božího přebývání, milosti, pomoci, místa, kde je Bůh doma….To může být i zde ve Skutči a Předhradí.

V izraelském národě to bylo tak, že Bůh přicházel k lidem tak, jak byli schopni ho pochopit a přijmout – Sinaj, hora, hřmění, buzení úcty, až bázně, pak ukázka Boží blízkosti – v oblaku  nebo ohni v noci a Mojžíšově stanu setkávání – ukázka, že Bůh je s námi všude a vždy. Jednou tu bude mezi námi přebývat sám Bůh -Emanuel v Ježíši Kristu…..naplno

Jako Ježíš byl a je jedinečný, je jedinečný každý kostel, je jedinečným prostorem na setkávání s Pánem     /lat.castellum – hrad/, chrám – naos -řecky, templum – lat. – bohoslužebný prostor pro všecka náboženství…./

Proč se nemodlit kdekoliv? Můžeme, ale kostel je posvěcený, vyňatý z běžného užívání…

Ostatně divadlo se dá hrát o přestávce v dílně nebo na školní chodbě, ale v divadle, krásném prostředí je to něco jiného… Hudba se dá poslouchat v rádiu v autě a přece tolik lidí chodí na živé koncerty, je možno s druhým komunikovat přes sms a skype apod., ale nikdy to nevyrovná osobní setkání….

Je možno se modlit u tyče v trolejbusu, na zahradě, v lese, i před supermarketem, ale je zajímavé, že kostel přitahuje nejen praktikující katolíky, ale mnohé další Proč asi? V katolickém kostele máme obrovský dar promodlené atmosféry, a především svatostánek – zvl. Boží přebývání mezi lidmi – sebekrásnější příroda nebo obrazovka nám to nenahradí……Kolik lidi si stěžuje, že nemá čas a myšlenky na Boha – co tak cestou z práce udělat malou zacházku, zastavit se zde na 10 minut – aniž nás ruší média, děti, milion povinností…. a skutečně se tu setkat v tichu s Pánem…

Proč bohoslužby /mohou být kdekoliv/ jsou dobré právě zde? – je to obraz vykoupeného světa – oltář většinou na východ – ráj byl na východě/, loď připomíná Noemovu loď, sloupy – apoštolové, půdorys do kříže – často /4 strany – 4 evangelisté/, pomalované zdi – dějiny spásy a celého světa…. 

A hlavně každý kostel, chrám /chiesa – kostel,církev – viz sv.František…/ je obraz církve a našeho duchovního chrámu – našeho srdce – jeho krása má být symbolem naší /originální krásy…/ Jaký chrám jsme? Je to jedno jestli kaple nebo katedrála, románská rotunda nebo barokní kostelík, důležité je, zda jsme ruina nebo důstojný Boží příbytek…..