1 Král 17,10-16 - Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle, jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: „Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil.“ Když mu pro ni šla, zavolal na ni: „Vezmi s sebou také kousek chleba!“ Ona odpověděla: „Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřeme.“ Eliáš jí řekl: „Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu. Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!“ Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.
Mk 12,38-44 - Ježíš učil (zástupy): "Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagogách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud." Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám: tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.“
Milí přátelé,
ten starozákonní příběh je velmi zvláštní. A svým způsobem kontrastní k dnešnímu přístupu k životu.
Téma hladomoru – nebylo pro naše předky až tak výjimečné – ve středověku vypukl každých několik let a mezitím všelijaké konflikty a války, takže nijak klidný život – a ve starověku nebylo o mnoho líp. A v této situaci se Eliáš dostává na pohanské území. Tam požádá o vodu a dostane ji – ostatně příchozí cizinec je v Orientu vždy chápán jako někdo, kdo zasluhuje pomoc a úctu – i my známe rčení – host do domu Bůh do domu…….
Ovšem toto jistě vyčerpanému Eliášovi nestačí. Chce se najíst a ta žena má poslední zbyteček mouky a oleje – a jakoby rezignovaně řekla: najím se se synem naposledy a čeká nás už jen smrt…. Co se asi nahledala a naprosila u sousedů, kteří ale na tom mohli být stejně a nedostala nic, co se asi namodlila a Bůh nepomáhal…. Nic…
A teď do té zoufalé situace přichází cizinec – že by měl něco, že by nějak pomohl? Ne, to je paradox – on sám ještě chce pomoci, takže z nouze do nouze ještě větší… My bychom si asi na jejím místě řekli – Bože to si snad děláš legraci, hodně krutou legraci – to mi pomáháš tak, že mi chceš ukrátit život ještě dřív, když mi v hostu bereš poslední zdroj síly i pro mého syna? Co by přišlo pak? – rezignace, vztek, odpor…zoufalství….To je krutý žert, právě teď!!! Lidsky by to bylo pochopitelné….
A přece ta žena, pohanka, nějak vycítí, že ten host není obyčejný, ale muž Boží, že je v něm něco velkého, až posvátného a dokáže říci: jakože je živý Hospodin tvůj Bůh…. Ano Bůh je živý, i když já umírám a je to Tvůj Bůh a je na tobě vidět, že je mocný, pravdivý…. I když ty mne teď prosíš o pomoc….
Jak jsem četl v jenom komentáři – Tato žena si nezoufá, a dokonce poslechne žádost hosta, která vyznívá dost troufale až drze – nejdříve dej mně a co zbude sobě a synovi….
Ona to udělala a vše se jí proměnilo v odměnu, záchranu, po které tak toužila, jistě, především pro své dítě…. Hospodin, Eliášův Bůh jí pomohl, ale nejdříve chtěl její bezvýhradnou důvěru, vydanost – aby vše vzala a dala jemu, aby to, co měla pod kontrolou patřilo Pánu…. Jak nás taková víra může inspirovat a někdy i zahanbovat….
Všeobecně řečeno – celý příběh i chudá vdova v evangeliu je taková literární hyperbola, hodně nadsazený příběh, který nás má ale upozornit, že vše patří Bohu, i my sami mu patříme, on ze své vůle nám dal svobodu, ale my nesmíme zapomínat ke komu patříme, od koho máme všechno…
Je to takový kontrast k této době konzumu a sebeprosazení a řekli bychom až sobectví – já na prvním místě a mohu mít vše a hned a bez ohledu na druhé, jakoby se vracel zákon džungle….
A oproti tomu je tu zákon víry, kdy si uvědomují, že vše je Boží….a to nic neubírá na mých darech, schopnostech a možnostech….
A jak říká Aleš Opatrný – Možná, že v konkrétní situaci člověka půjde jen o jedinou věc, kterou je třeba „hodit do pokladnice“. Nemusí to být objektivně nic moc velikého, ale může to být v očích toho, kdo to tam má dát, nějaká věc, na kterou spoléhá víc než na Boha. Kdybychom v afektu doslova všechno vyhodili (nebo rozdali), víme, že bychom se tím zbavili ledasčeho, co je nám na obtíž, ale co přesto máme nést. Dokážeme-li dát to, co nějakým způsobem nahrazovalo víru, nač jsme neprávem spoléhali, může to být náš „vdovin groš“.
Přemýšlejme tedy nad tím co nám Bůh dává a co po nás chce – totiž nemusím ostentativně vše vyhazovat, ale umím se zříci něčeho, na čem lpím, co mi brání dát Boha na první místo a zase naopak, umím přijmout situaci, zdravotní stav, lidi kolem sebe, které mi Bůh dává?
Věřme, že když to přijmeme, nebudeme nakonec litovat…..