Jan 10,27-30 - Ježíš řekl: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme.“
Milí přátelé!
Ježíš je pastýř a dobrý pastýř – přitom to není romantika, když si představíme pohodu dětí, které před sto lety po škole šly na louku za dům, aby pásly krávu nebo pár koz a přitom si stačily hrát a prožívat venkovskou pohodu…
V Izraeli ke službě pastýře vždy patřilo i nebezpečí. Stáda ovcí byla bezmocná vůči predátorům – ať to byli lvi, šakali nebo medvědi. Ani dnes a u nás nejsou všude ovce v bezpečí – viz vlci v Beskydech nebo na broumovsku…
Ale podívejme se na Davida, jako prototyp, předobraz dobrého pastýře: Toho, který se tak dobře naučil při obraně svého stáda zacházet s prakem a jak se mu to hodilo proti Goliášovi…. On se už od dětství učil zodpovědnosti za stádo ovci, které se neubrání šelmám…
Byl pastýřem už tak mladý, že se s ním ještě ani nepočítalo pro důležitá jednání v rodině. Když prorok Samuel přišel k tátovi Jesseovi pomazat jednoho z jeho synů za krále, ani ho zprvu nezavolali – a přece on byl ten vyvolený – on, opomíjený, mladý, v životě nezkušený, ale také už zodpovědný v péči o druhé, odvážný a Bohu skutečně věřící… Odvahu i víru prokázal v boji proti hromotlukovi z Gatu. A to stačilo, aby se stal pastýřem všeho lidu.
Později toto vše potvrdila scéna, když přinášeli archu z Kirjat-Jearimu do Jeruzaléma – manželka se stydí, ale on se nebojí přiřadit k jásajícím otrokům a služkám – Bůh byl na prvním místě…
Stádo ovcí…to jsme my – někdy berani, paličatí, ale ne hloupí, ovce poznají svého pastýře a nejdou za cizím…. Vědí, kdo je miluje… Tak ale proč ho tak často neposloucháme? Ovce to umí, vědí komu mají věřit, my to taky víme, ale stejně si jdeme po svém…..Jsme lepší a chytřejší než Pán – Pastýř? Vím, někdy nám dá zabrat, ho následovat, ale nepochybujme, že on nás miluje…obětoval se za nás vůči nejhoršímu predátorovi – hříchu – aby nás dostal na stranu ovcí a ne kozlů. On nás taky zná a ví, co můžeme a co potřebujeme– nikdo nás mu nevyrve…jedině my sami můžeme….
Ježíš nám nabízí život – život – co o něm víme? O věčnosti nevíme prakticky nic, ale o tomto pozemském přebývání víme dost a není nádherný a úžasný? Už jen když si přestavíme, že jsme ve vesmíru, který – zřejmě při Velkém třesku před skoro 14 miliardami let – Pán stvořil a jsme tak dlouho, nepřestavitelně dlouho, v jednom velkém výbuchu, ve vesmíru, který se neustále rozpíná a stále větší rychlostí – už 14 mld. let!? Není divu, jak těžce opouštíme vše, co nám Bůh připravil v tomto světě – a přece je to jen předehra…. !!!
A nyní jedna důležitá otázka – jsme Ježíšovi následníci – tedy – jací jsme pastýři my kněží, otcové a matky, učitelé a další autority? Vím, že u učitelů, ale i vychovatelů a rodičů platí: děti a nám svěření lidé si určitě nebudou pamatovat všechny informace a rady, kterými je obdarováváme, ale budu si pamatovat, jak se v naší přítomnosti cítí…..jakou atmosféru tvoříme…
Pozor na moc – ta může korumpovat… můžeme si na ni zvyknout .. A tak Bohu díky za papeže Františka blahé paměti, který se dostal k nevídané moci svazovat i rozvazovat, ale on se až umanutě se bránil – aby propadl přepychu a moci – nový papež ho nemusí doslova následovat….. ale tento prostě chtěl ukázat, že pastýř voní po ovcích a žije jako ony, že má být pravdivý a uvěřitelný…
Zůstat věrný učení, ale s otevřeností a laskavostí – to je přístup církve ke všem: možná že ti nemohu dát vše, ale vždy ti mohu dát přátelství, modlitbu, povzbuzení společenství, požehnání….