Sk 6,8-10;7,54-60 - Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení. Ale tu zasáhli někteří z tak zvané synagógy propuštěnců s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilíkie a Asie a začali se přít se Štěpánem. Nemohli však obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil. Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. On však plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: "Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici! " Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže - jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!" Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: "Pane, nepřičítej jim tento hřích." A po těchto slovech skonal.
Milí přátelé,
Začnu jedním komentářem, který jsem si našel na netu:
Štěpán, první mučedník, dal také vynikající příklad toho, jak následovat Ježíše během soudu a mučednické smrti. Příklady podoby těchto dvou jsou:
Sanhedrin – velerada – soudil oba.
Židé obvinili oba z rouhání.
Nepřátelé oba obvinili z toho, že se postavili proti Mojžíšovu učení.
Oba proti sobě měli falešné svědky.
Oba mluvili o zničení Chrámu.
Oba směle čelili soudu a smrti.
Nepřátelé oba umučili za městem.
Oba odpustili hříchy pronásledovatelů a modlili se za ně.
Oba volali: „Pane, přijmi mého ducha.“
Štěpán, jako první z jáhnů a vůbec první z Kristových následníků pro něj obětoval svůj život.
Ovšem měl miliony následníků – uctívaných mučedníků známe mnoho z katolického prostředí, ale našli bychom je i jinde: Richard Wurmbrand byl evangelickým luteránským pastorem v Rumunsku v době, kdy byla země pod komunistickou kontrolou. A protože se nesnažil skrývat své křesťanské přesvědčení, byl několikrát vězněn – celkem 14 let. Nejen to, ale během věznění byl mučen těmi nejhrůznějšími a nejrůznějšími způsoby, jaké si dokážete představit. Nakonec se však komunistická vláda nacházela v tak hrozné ekonomické situaci, že křesťanům ze Západu umožnila osvobodit Wurmbranda za 10 000 dolarů výkupného a přivézt ho do Ameriky, kde nakonec mohl svědčit před Kongresem a vyprávět jim o tom, co se dělo za železnou oponou. Svlékl si košili a senátnímu podvýboru ukázal jizvy, které mu pokrývaly tělo. Zůstal věrný evangeliu a dál vyprávěl lidem o Ježíši, bez ohledu na to, co ho to stálo – a to včetně vyprávění o Ježíši vězeňským dozorcům. Píše: „Bylo přísně zakázáno kázat ostatním vězňům. Mělo se za to, že kdokoli byl při tom přistižen, dostal krutý výprask. Řada z nás se rozhodla zaplatit za výsadu kázat, a tak jsme přijali podmínky [komunistů]. Byla to dohoda; kázali jsme a oni nás bili. Byli jsme rádi, že jsme kázali [a] oni byli rádi, že nás bili, takže všichni byli šťastní.“ …
My obecně mnohdy hledáme cestu nejmenšího odporu… ale někdy přijde čas, kdy je třeba něco vydržet, něco podstoupit…
A je pravdou, že žít víru a hlásat křesťanskou víru je pro tento svět pobuřující a provokující… dnes se chce vše zabalit do hávu pohody a bezpečí. – Ve všem jsem zabezpečeni, hlídáni, ošetřováni a opečováváni – od dětství po stáří, neustále něco potvrzujeme, podepisujeme, že souhlasíme s tím a tím řešením při léčení nebo práci nebo v vztazích, vše je ošéfované, aby nikdo na nikoho nějak nemohl… jsme moc opatrní, abychom se někoho nedotkli, bojíme se říci svůj názor, abychom nenarazili – a to nežijme v komunismu, ale v přehnané korektnosti – a tak když řeknu, že jsem věřící, může to někoho urazit, který je nevěřící, když řeknu, že jsem proti potratům, nebo že rodina je táta, máma a dítě, jsem pro mnohé fanatik a skoro terorista a když zase řeknu, že mám v úctě lidi, kteří jsou jinak orientováni nebo že imigrantům je třeba dát šanci, tak jsem vítač, sluníčkář a skoro vlastizrádce…. Ano, dnes být tím, kdo říká ano ano a ne ne… může být problémem.
Klub přátel Krista, který po nikom nic nechce by nikomu nevadil, křesťanství je náročnější…
Hledejme pravdu, nebojme se říkat pravdu, to, o čem jsme přesvědčeni, ale s pokorou a velkým respektem ke svobodě druhých….
A co je pravdou, které jsme uvěřili – to, že Bůh přišel na tento svět, aby nám dal příklad dobrého života, aby za nás obětoval život a daroval život, který neskončí….na nás je, abychom mu věřili a následovali ho.
Na tato fakta víry nikdy nemůžeme rezignovat a přizpůsobovat se a předávat nějakou „light“ víru – ale plnou, šťavnatou a živou, jako Štěpán.