Jednou jsme s chlapci na náboženství hráli hru staň se papežem. Vyhrál ten, kdo uměl zahrát nejzbožnější výraz a (jakýmikoli prostředky) přesvědčil ostatní o své svatosti. Ovšem pak se dozvěděli, že vyhrát takovou soutěž je vlastně prohra, protože pokrytectví není vhodný základ pro dobrý pontifikát.

Jaké vlastnosti musí mít muž, který se má stát papežem? Má být inteligentní, vzdělaný, obratný diplomat nebo politik? Takové vlastnosti se mohou hodit, avšak papež má být především pevný, má to být Petr – skála. Má být pevný ve víře, má uchovat katolickou víru čistou a předávat ji spolehlivě bez omylů, neomylně.

Tedy tím vhodným mužem pro Petrův pontifkát je muž sebevědomý, který věří vlastnímu úsudku, dokáže přesvědčit ostatní, je vzdělaný v teologii tak, že dokáže rozuzlit každou nejasnost… Ne, to asi ne… Právě naopak. Nejpevnější je ten, kdo nevěří vlastnímu úsudku. Muž, který ví, že jeho rozum má své hranice a sám nedokáže Pravdu proniknout. Nejspolehlivější je ten, kdo spoléhá na Boha.

Nikdo z nás nedokáže vlastním rozumem vymyslet, kdo je Ježíš. Nejsme schopni přijít na to, jaký je jeho původ a cíl. To učedníkům i nám chce Kristus ukázat, když se ptá: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Odpovědi se postupně scházejí a vykreslí nám před očima nevyřčený záměr Ježíšovy otázky. Lidé nad Ježíšem přemýšlejí, ale jednak se nedokážou shodnout a pak, ačkoli nejsou úplně mimo, nedokážou proniknout k podstatě. Pouhý lidský rozum není sto odpovědět na tuto otázku.

Do kontrastu k marné snaze lidí je postavena odpověď Šimona Petra. Petr se trefí naprosto dokonale do černého. Ježíš je Mesiáš, Syn živého Boha. Jak na to přišel? Jak může třeba jen tušit něco o tom, že Ježíš je 2. osobou Nejsvětější Trojice? Co vůbec vlastně může vědět o Trojici? Ale ví to a má i odvahu to říct. Podle Ježíše ne proto, že by mu to zjevilo tělo a krev, ale jeho nebeský Otec. Jinými slovy dokázal poznat tuto pravdu právě proto, že nespoléhal pouze na svůj přirozený rozum, ale uznal, že ho tato otázka přesahuje. Tuto pravdu nemůže vyzkoumat, ale může ji dostat jako nezasloužený dar od Boha. Může ji s pokorou přijmout. Tak se stal schopným odpovědět na Ježíšovu otázku.

Toho chtěl Ježíš u svých učedníků docílit. Ukázat jim, na čem lze postavit církev. Na skále neochvějné důvěry v Boží dobrotu. Bůh nám rád ukáže pravdu, kterou nedokážeme vlastním úsudkem proniknout. Stačí nespoléhat jen na sebe a pokorně přijmout víru jako dar.

A postoj pokorné víry je také zaprvé jistou ochranou před pýchou pekelných mocností, které se nás snaží strhnout ke spoléhání jen na vlastní úsudek, a zadruhé klíčem, jímž se dají odemknout další poklady nebes. Dokud bude Šimon tímto postojem disponovat, bude církvi Petrem, skálou, na níž může pevně stát. Bude církvi ochranou před bludy, které plynou z pýchy a klíčemi, jež otvírají pokladnice Božích tajemství. Naštěstí spolehlivost papežského úřadu není vydána napospas kvalitám a nedostatkům lidského charakteru. Bůh si dokáže vést církev, i když je papežství svěřeno škobrtajícím, i když Šimon své petrovství záhy ztratí a začne se opět spoléhat jen na vlastní úsudek, jak se přesvědčíme již za týden.