Dá se vymyslet mnoho důvodů, proč nechodit do kostela. Jeden z nich, který jsem občas slyším, je: zjistil jsem, že církev je plná podvodníků a pokrytců. Zklamali mě farníci, zklamali mě kněží, zklamal mě biskup. Vůbec ti lidé nebyli tak dobří, jak jsem si zprvu myslel.

Ale copak my můžeme od církve očekávat, že v ní budou jen dobří čí „lepší“ lidé? Vůbec ne. Třeba Ježíš očekává, že v církvi budou podvodníci a pokrytci, lidé, kteří myslí jen na sebe, a využívají církev k tomu, aby si přišli na své. Proto dává dopředu návod, jak kárat bratra, který zhřešil, a ustanovuje způsob, jak má církevní autorita zasáhnout u člověka, jenž si nedá říct.

Projděme si krok za krokem evangelní čtyřfázové correctio fraterna, tedy bratrské napomenutí.

„Když tvůj bratr zhřeší proti tobě, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima.“ Už jen první věta vymezuje úzký prostor, kterým musí rozbouřené emoce ublíženého člověk projít, aby se poučení nezvrhlo v další křivdu. Poučovat mohu jen bratra, který zhřeší proti mně! Takže nemohu popotahovat nebo nadávat na člověka, který ublížil někomu jinému. Nestrkat nos do cizích věcí. Nemám mandát poučovat nikoho, než toho, kdo zhřešil proti mně, nebo proti člověku, za kterého nesu já zodpovědnost. Člověk, který mi ublížil, se mi vydává do moci. Dostávám moc ho poučovat.

Poučovat, ale ne ponižovat před ostatními. Mám ho napomenout mezi čtyřma očima. Už v tomto pravidle lze zahlédnout velkorysost Božího milosrdenství. Nemám ho přece poučovat nejen proto, abych si učinil zadost, ale abych pomohl svému viníkovi. Poučení mezi čtyřma očima. Sotva jsem se oklepal z otřesu, který mi druhý způsobil, posbírám síly, abych se znovu postavil na nohy, tak mám jít a mluvit s člověkem, z něhož mám dosud strach, jako rovný s rovným. Jednak mi to pomůže znovu nalézt vlastní důstojnost, a pak mi to znemožňuje zneužít svou moc, kterou mi viník nad sebou dal. Musíme hledat odvahu k tomu, abychom promluvili s člověkem, který nám ublížil a jenom mu řekli, že nejsme nic míň než on, že nás ponížil a že to je špatně. Nechce se nám. Proto je to opravdová láska. Děláme to nejen pro sebe, ale hlavně pro něj.

(Zvlášť pokud špatnost jeho jednání odsuzuje Boží Zákon. Jak jsme slyšeli také v 1. čtení: „Když uslyšíš z mých úst slovo, napomeň lid mým jménem. Když řeknu bezbožnému: Zemřeš! A ty mu nebudeš domlouvat, aby se obrátil, umře on pro svou nepravost, ale jeho krev budu vymáhat z tvé ruky.“ Tady dokonce požaduje péče o hříšníka.)

Pokud jdeme druhého poučit a jde se nám lehce, myslíme na to, jak si ulevíme, a nemyslíme na to, jak to dopadne s ním, asi to nebude úplně ono. Když se nám dělá špatně z představy, že máme jít za blbcem, který nás ponížil, můžeme konečně pochopit Ježíšovu lásku k nepřátelům. Je snadné milovat hodné lidi, ale blbci to potřebují mnohem víc.

2. bod: „Nedá-li si však říci, přiber si jednoho nebo dva.“ Tolik práce kvůli jednomu člověku, který nás tak štve! Shánět se s lidmi, kteří si udělají čas kvůli tomu, aby se snažili získat jednoho paličáka. Víc hlav, víc rozumu. Ale také víc starostí a víc žaludků s žaludečními vředy. Tolik obětí pro jednoho sobce! To je milosrdenství!

3. bod: „Když však neposlechne, pověz to církvi.“ Až ve třetí fázi zasahuje autorita – církev představovaná biskupem, zde zvláště nástupcem Petra, neboť Ježíš tady navazuje na rozhovor s Petrem z posledních dvou nedělí. Jednak biskup či papež má být vzdělaný a Duchem svatým obdarovaný, aby dokázal správně říci, zda to či ono chování mého povedeného bratra vede do nebe nebo do pekla, což už by s ním mohlo konečně pohnout, a druhak nástupci apoštolů mají moc svazovat a rozvazovat věci mezi nebem a zemí. Tím se v tomto případě myslí exkomunikace. V jakém případě má být exkomunikován člověk, který mi ublížil? Tehdy, když to opravdu vyjevuje navenek jeho vnitřní stav duše. Exkomunikace jen konstatuje: „Člověče, vždyť jsi už dávno mimo církev! Dělej s tím něco!“ Zopakujme si, co může být příčinou exkomunikace: fyzický útok na papeže, znesvěcení Eucharistie, rozhřešení spoluviníka hříchu proti 6. přikázání, přímé vyzrazení zpovědního tajemství, vysvěcení biskupa bez papežského mandátu, podstoupení interupce či její provedení, (vědomá) hereze, schisma, odpadlictví od víry.

Nebo i bez exkomunikace víme, co nás uvádí do stavu těžkého hříchu, který objektivně znemožňuje účast na svátostech, aniž by to znamenalo další těžký hřích. Všechny tyto definice a zákony jsou péčí církve o duše podle Ježíšových slov: „Všechno, co svážete na zemi, bude rozvázáno na nebi, a všechno, co rozvážete zemi, bude rozvázáno na nebi.“

Všimněme si, jak to Ježíš nastavil. „Smíření s církví je neodlučitelné od smíření s Bohem“ (KKC 1445). Proto každé snětí exkomunikace, každé rozhřešení těžkého hříchu je obrovskou slavností, návratem k Bohu, skokem do nebe.