Pokaždé, když se kněz modlí 1. eucharistickou modlitbu, se v jedné chvíli po proměňování hluboce skloní a něco si tam mumlá. Když to zrovna nezpívá, tak to asi neslyšíte, protože má daleko mikrofon. V zásadě to moc slyšet nepotřebujete, protože kněz nerecituje eucharistickou modlitbu vám, ale před vámi Otci, mluví k Bohu Otci a ten to slyší i bez mikrofonu. Ale dnes tuto část zazpívám, abyste jí rozuměli, abyste pochopili, jaký má pro vás význam. Je to moment, kdy se kněz žehná křížem (to vám pomůže zpozornět) a prosí, aby Bůh nás všechny, kdo máme účast na tomto oltáři a přijmeme svaté tělo a krev jeho Syna, aby nás všechny naplnil veškerým nebeským požehnáním a milostí.

Proč mluvím o tomto liturgickém detailu? Vysvětlím. Četli jsme v prvním čtení a v evangeliu o Božské hostině. Tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. Jedli jste někdy dobrý hovězí steak? Jednou mě farníci pozvali na domácí hovězí steak s výbornou švestkovou omáčkou, a zalili jsme to červeným francouzským vínem dovezeným z dovolené. Hmm, blažená to vzpomínka. Co je to však tato vzpomínka proti Božímu příslibu? Dlouhá orientální svatební hostina, na niž Král nechal porazit své býky a krmný dobytek. Jídlo na jaké si jen vzpomenete, bude to hodokvas jako v Rozmarném létě: „Jezme a pijme, dejte sem krmi. Tučný sýr, zvěřinu, ptáky, jehňata, vše, co se líhne živé, a vše, co se líhne z vejce. Dejte sem vše, co zraje jedlého, vše, co je oploutveno, a všechny druhy plžů, kteří se požívají ve vzdělaných zemích!“

Bude toho dost, to vypadá. Každý z vás si může dát takový steak se švestkovou omáčkou a burgundským. Nejen, že bych vám přál zažít takový kulinářský zážitek, jakého se mi (nezaslouženě) dostalo, ale já věřím, že na této Boží hostině zažijete ještě něco mnohem většího. Vaše chuťové pohárky zažijí, co nikdy nezažily.

No, budu muset už přijít s pointou, než si poslintám ornát… Kdo by netoužil zúčastnit se takového pohádkového agapé?! A ještě k tomu když je úplně zadarmo! A třeba vám pak dají ještě do krabičky! Je tu někdo, kdo by se nechtěl zúčastnit takové nebeské hostiny?

…A ona je tady. Nebeská hostina. Když přijmeme svaté tělo a krev Božího Syna, naplní nás veškeré nebeské požehnání a milost. Veškeré! Teď si však představte veškeré své chutě, veškerou svou touhu po slasti… a tady je její naplnění: veškerá milost a požehnání. To se nám dává ve svatém přijímání. Jestli je tu v hostii reálně přítomen Ježíš Kristus, Boží Syn, tak je tu vše, po čem srdce touží. Proč? Protože všechny slasti světa jsou skrze Něho stvořeny, jsou v něm tedy i všechny přítomny. Jakákoli chuť, jakákoli slast, na kterou si vzpomenete, je přítomna v Ježíšovi. Proto o něm zpíváme v době postní Můj nejsladší Ježíši. A nejen to. Naše srdce, i kdyby pohltilo celý svět, tak bude lačnit. Naše touha přesahuje svět. Jsme otesánci. Náš hlad je nekonečný. Proto ho může nasytit jen nekonečný Bůh. A ten se nám dává na oltáři. Veškerá milost a požehnání.

Proč to ale tak nechutná? Nechutná to tak, proto jsme schopni pozvání na hostinu odmítnout, někdy i s výsměchem, nebo dokonce pronásledováním. Proč nám svaté přijímání takhle nechutná? Zpět k Izaiášovi. Je tu závoj, který halí všechny lidi, přikrývka, která kryje všechny národy. Je na nás všech – šátek, který nám brání smyslově zakoušet to, co už máme před sebou. Je to jako když sníte zabalený bonbon. Nechutná tak, ale reálně je v něm všechna chuť.

Bůh po nás chce v tomto životě pod závojem jednu věc. Důvěru. Víru, že je to tak, jak řekl. Při Poslední večeři slíbil, že v té oplatce bude. Je tam i když máme na očích závoj a nemůžeme se sami přesvědčit. Svět se nám za tuto víru směje a bude se smát. Ale my už se také můžeme smát, protože není větší jistota než ta, že přijde den, kdy se závoj strhne, kdy se ukáže, jak to celou dobu bylo, kdy Bůh odejme hanbu svého lidu po celé zemi. V ten čas se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí.“ Celou tu dobu, kdy se nám vysmívali, že chodíme do kostela, to byla pravda. Je tady – Ježíš, veškerá milost a požehnání!