Takhle na podzim kolem voleb je dobré slyšet úryvek evangelia, který ukazuje, jak má vypadat vztah křesťana k politické moci. Na začátek použiji primitivní přirovnání. Slovo pokoj má v češtině dva významy. Pokoj, moje místnost, můj domov, místo, kde je svět uspořádaný podle mých potřeb, podle mých představ. Pak je tu ale pokoj, pax, mír. To je uspořádání světa podle Boží představy. Pokoj zažívá člověk, společnost a celé stvoření, pokud je vše na svém místě, podle Božího řádu.

Jak to souvisí s dnešním úryvkem evangelia?

Sv. Matouš nám představuje lstivé farizee, kteří se pokrytecky snaží Ježíše chytit za slovo. Pokládají mu politickou otázku, zda se má platit daň císaři. Kdyby odpověděl, že ano, obviní ho, že zrazuje Izraelský národ, který trpí pod mocí okupantů. Když odpoví, že ne, obviní ho před úřady jako vzbouřence. Čistokrevné pokrytectví v praxi. Pravda je nezajímá, chtějí ho jen zdiskreditovat a je jim jedno jestli před Židy nebo před Římany.

Ježíš, jak jsme slyšeli, se chytit nenechá. A nejen že vyklouzne. Dokonce využije příležitosti a jde k podstatě problému: překračuje umělý rozpor, který mu protivníci předestřeli a vrací vše na své místo. V Božím řádu mají místo i lidské autority. Mezi autoritou císaře a autoritou Boží Ježíš nevidí konflikt, ale soulad.

Bůh dokonce počítá i s autoritami, které nemají dokonalý kádrový profil. To vidíme i v prvním čtení, kde Bůh hovoří o pohanském perském králi jako o „svém pomazaném Kýrovi“, Stojí tu: „Vzal jsem ho za pravou ruku, abych mu podmanil národy“ nebo: „Přepásal jsem tě, i když jsi mě neznal.“ I ty autority, které v naší politické scéně nejsou věřící či mravně bezúhonné, mohou nějakým způsobem naplnit Boží vůli. (Jsou tu z Boží vůle nebo přinejmenším z Božího dopuštění.)

Císař Titus jistě v té době pro Židy neměl správný kádrový profil. Vzhledem k Božímu Zákonu právem. Stavěl se do role Boha, což není lehký hřích. Ježíš ovšem ukazuje evangelní svobodu i poslušnost: „Co je císařovo, císaři. Co je Boží, Bohu.“ Císaři náleží daně, protože Bůh od něj očekává, že bude s jejich pomocí udržovat pořádek ve společnosti. Laciný anarchismus není evangelní cesta. Avšak to, že si o sobě císař moc myslí, je problém. Je to jeho problém. Patří mu jen peníze. Člověk samotný, naše klanění, náleží jen Bohu.

Vraťme se nyní k úvodní úvaze. Pokoj v člověku, ve společnosti a v celém stvoření vládne tehdy, když víme, kdo má jakou zodpovědnost, a tu respektujeme. Když po nás stát chce daně a povinnou školní docházku, budeme to plnit. Co je císařovo, císaři. Když se však politická autorita staví do role Boha, když si státní zákonodárci troufnou hlasovat o Božích zákonech, o lidské přirozenosti, kterou stvořil Bůh, nemusíme to brát vážně. Co je Boží, Bohu. Uznat absolutní Boží autoritu a relativní lidskou autoritu. To vede k pokoji.