Opět začneme knižním tipem: Proste za nás, příběhy 75 svatých, kteří na cestě ke svatosti hřešili, trpěli a zápasili. Dobře se to čte, jsou to krátké, výstižné a velmi povzbudivé životopisy těch, kdo nás předešli v následování Krista. U některých z nich zjistíte, že jejich život se rozchází s vaší nebo běžnou představou o tom, co se je svatost. Svatost umí překvapit. Jsou tu lidé s pohnutou historií, ti, kdo byli alkoholiky, otrokáři, prostitutkami, nebo jen úplně obyčejní lidé, kteří chodili každé ráno do práce, malé děti, a jeden, můj oblíbený – Brikcius z Tours, nesympatický svatý, s nímž nedokázali vyjít ani světci. Čím vám kniha nejvíce prospěje? Uvidíte, že každý může být svatý. Všichni můžete být svatí. Všichni svatí.
Je to naše ambice? Chceme být svatí? Možná, když zazní toto slovo, tak mnohým z nás se nerozsvítí očíčka nadšením. O ideálu svatosti máme někdy zamlžené představy. Zkusme ho tedy pochopit tak, že použijeme jiné slovo. Svatý znamená být opravdu šťastný, blažený, blaženým Bohem nazvaným, blahoslaveným. Když se řekne „svatý“, může nás napadnout: to přece není pro každého. To je nějaká zvláštní vyumělkovanost charakteru neslučitelná s životem v této společnosti. Po něčem takovém málokdo touží. Snad jen pár posledních řeholnic v klášteře. Ale když se řekne šťastný, to přece chce být každý. A přitom je to to samé! Tak si to v hlavě propojme.
O štěstí, tedy o svatosti dnes Ježíš hovořil. On tomu totiž rozumí, protože on je šťastný, pokud to s těmi Vánocemi a Velikonocemi je pravda, pokud je to Bůh. Je šťastný, dokonale šťastný, a přišel nám prozradit, jak na to. Můžeme ho v tom následovat, nechat se od něj učit. Ale jako u každé věci, které se učíme, musíme počítat s tím, že tomu nejprve nebudeme rozumět. Ježíš nás vyvede z konceptu, na který jsme zvyklí, budeme zmatení. Zbourá nám naši představu o štěstí, abychom si ji mohli postavit trochu lépe. Stačí, aby řekl jednu větu: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království.“
Cože? Podle Ježíše je šťastný ten, kdo je chudý? Ten, kdo hladoví? Kdo trpí? Kdo strádá? To je přece logický rozpor! Štěstí přece znamená naplnění touhy, naplnění všech lidských potřeb. Jak může někdo tvrdit, že štěstí je naopak nenaplněnost – chudoba? Štěstí a chudoba. Tato dvě slova nejdou dohromady.
Tento zřejmý rozpor, mimo jiné, vede dnes většinu Evropanů k ateismu. Jak bych mohl věřit v Boha, který mě stvoří s nějakou velikou touhou, kterou mi pak zakáže naplnit? Takový Bůh je nespravedlivý a krutý! Proti takovému Bohu se správný moderní Evropan bouří. (A běda tomu, kdo se nebouří, kdo se staví na jeho stranu.)
Co na to obžalovaný? Ježíš k tomu mlčí. Nic nevysvětluje, nic neobhajuje. Jen pořád dokola opakuje: Štěstí je chudoba. Řekne to osmkrát za sebou, jen pokaždé jinými slovy. A my, kdo se ještě považujeme za věřící, jsme z toho perplex. Má tedy cenu za tou Ježíšovou svatostí jít nebo ne? Má to blahoslavenství nějaký rozumný smysl, když to Ježíš před světem nedokáže obhájit? Věří tomu ještě dneska vůbec někdo?
Věřte tomu nebo ne, Ježíš má pravdu. Ježíš má pravdu, protože to smysl dává.
A dokonce jsme schopni to pochopit. To má ovšem jednu podmínku. Uznat, že jsme se zmýlili my, lidé. Zmýlili jsme se, pokud jsme předpokládali, že tu touhu po štěstí si má člověk naplnit sám. Zmýlili jsme se, pokud jsme si mysleli, že naplnění nekonečné touhy najdeme v tomto omezeném světě – v člověku, ve zvířatech, v penězích, v moci a slávě, tom, co si tu sami dokážeme vybudovat a uzákonit. Zmýlili jsme se, pokud jsme nepředpokládali, že Bůh v nás stvořil nekonečnou touhu po lásce právě proto, aby ji naplnil on sám. Bůh mě stvořil, aby mě učinil šťastným sám sebou, protože on je šťastný. A já to mohu přijmout, když budu mít volné ruce, když pustím své omyly. Blahoslaví jsou tedy chudí v duchu, kteří se zřekli snahy učinit se blaženými sami. Těm patří nebeské království, protože ho mají, jak přijmout. Toto je paradox křesťanské svatosti: naplnění díky nenaplnění. Odmítnu si štěstí urvat sám, a tak ho mohu přijmout jako dar.
Moji milí, tak jsem vám to vysvětlil. Možná trochu složitě… Ale nebojte se, i kdybyste toto kázání nepochopili, tak svatost je pro každého. Někomu to pan farář pomůže pochopit, někomu, kdo má rád složitá kázání, někomu ne. To není vaše chyba. Ale každý to může pochopit, když bude vytrvale pořád dokola číst Nový Zákon. A můžete si to zpestřit četbou knihy Meg Hunterové-Kilmerové Proste za nás. Stojí to za to. A věřte, že i mnozí vaši předkové, kteří jsou ze stejného těsta jako vy, kteří měli dost podobnou povahu jako vy, do toho šli a teď jsou svatí. Leží tady na hřbitově a jejich duše hledí na Boží tvář a naprosto přesně ví, co je to štěstí. Pojďme za nimi, pojďme za Kristem.
Homilie – Vzpomínka na všechny věrné zemřelé – 2.11.2026
Přemýšleli jste někdy nad tím, proč se na podzim zbarvuje listoví stromů? V listech je od jara do podzimu mnoho barviv. Avšak všechny je přehluší chlorofyl. Dokud je strom v plné síle, dýchá, tvoří zelené barvivo, které přehluší všechny ostatní barviva v listí. Avšak na podzim, když strom usíná, chlorofyl se začne rozpadat a pak se teprve projeví všechny další barvy, které předtím nebyly vidět.
Tak je tomu i s lidskou duší. Dokud jsme plni síly, dokážeme vypadat jako hodní lidé, dokážeme přehlušovat své slabosti, dovedeme o tom přesvědčit i sami sebe. Když však v podzimu života sil ubývá, začínají se mnohem více projevovat i ty odstíny charakteru, které jsme nechtěli vidět. Nakonec přijde poslední hodinka, v níž dojde na soud. Duše spatří nicotnost svého chátrajícího pozemského příbytku, nicotnost všeho, co si budovala, čím se zahalovala před Bohem. Člověk stane před Bohem nahý, spatří všechnu svou slabost a začervená se jako třešňové listí v dušičkovém čase.
Dojde na soud. Bůh nám vyjeví, kdo jsme, a my máme 2 možnosti. Buď budeme věrní pravdě a pokorně ji přijmeme, nebo ji odmítneme. Buď najdeme odvahu podívat se na svou nahotu a přijmeme se takoví, jací jsme, nebo odvrátíme tvář a budeme dělat, že se nás hříšnost netýká.
Dnes se modlíme za věrné zemřelé. Za křesťany, kteří byli ve své poslední hodince věrní pravdě. Kdo měli odvahu pohledět na svou nahotu bez příkras a udělali jednu důležitou věc, řekli: „Ano, Bože, teď vidím, že nejsem svatý. Nezasloužím si nebe. Proto jedinou mojí nadějí je tvé milosrdenství!
A Bůh, který nám už tolikrát dokázal, že ve vztahu k člověku netouží po ničem jiném než spasit hříšníka, ho přijme s otevřenou náručí, v níž se setká se všemi, které miloval nebo málo miloval, setká se s těmi, kterým ublížil nebo které nenáviděl, a vykoná pokání, jež na zemi nestihl. Protože v Bohu nemůže být žádný nedostatek, žádná nedokonalá láska.
Dobře víme, že některá odpuštění a smíření jsou nelehká. Proto máme svým věrným zemřelým pomáhat v tom, o co se teď na druhé straně snaží.