Milí přátelé,

dnešní den byl spojen s velkým tichem….  Prázdný hrob, prázdné svatostánky…ticho…, je po boji, je to čas deprese, jak o ve své promluvě zdůraznil Tomáš Halík… Jaká asi byla noc po Velkém Pátku pro Marii, která ale neztrácela naději, jaká pro Magdalenu, jaká pro apoštoly, zvláště Petra – mohl vůbec spát s výčitkami svědomí, strachem, bezradností ? Pro mnohé to byl strašný konec nadějí – jak to říkali později emauzští učedníci? My jsme doufali, že to ten očekávaný Mesiáš a vykoupí Izraele… a on skončil jako poslední z lidí.

Ale je to něco, co se týká i tohoto světa…. Když se člověk podívá do nedaleké vesnice Ležáky, do Terezína nebo Osvětimi, když vzpomeneme na Nagasaki nebo Hirošimu, sám jsem mohl před několika lety vidět muzeum genocidy v Phnom Penhu v Kambodži… všude se člověka zmocňuje pocit bolesti, zmaru a hrůzy z toho, co dokáže člověk proti sobě samému i proti Bohu… Kde byl Bůh? Taky byl zmařen?

A to ještě můžeme vztáhnout na boje, které ve světě probíhají… Proč to Bůh dopouští? A pak to jsou bolesti u nás – zneužití, rozvody, hádky, neusmíření…. Bolesti nemocí, ztrát, strachu…. Jakoby opravdu Bůh zemřel, zemřela naděje? Bůh je v hrobě – není to tím, že jsme ho pohřbili v našem životě,,?… Ne… Jak se zpívá v jednom spirituálu, neexistuje kámen, který by mohl navždy skrýt Krista…

Dospěli jsme totiž do Bílé soboty, do slavení Velikonoční vigilie… a ta v sobě nese naději, ba jistotu, že neuvěřitelné se stává skutečností….  Bůh o tom všem, co se kdy stalo a děje a bude dít, ví…, nechává nám svobodu pro dobro, ale i pro to zlé – ale vše nakonec umí proměnit v dobro. Dokázal to u vlastní smrti, která se pro nás stala cestou k životu a věřme, že vše, co nás potkává těžkého, Bůh je v tom s námi…

Všimněme si také jednoho zajímavého detailu: zmiňují se o tom jak např. Tomáš Halík, tak i Petr Piťha. Velikonoce – přestože je máme spojené s klukovskou koledou, tak je to čas žen. Třeba podle tradice na křížové cestě je Maria a Veronika, které projevují lásku k odsouzenému Ježíšovi, zatímco Šimon je k pomoci víceméně donucen. A pak Panna Maria, která v neděli nepotřebuje důkaz, aby ve své, nitru prožívala Ježíšovo vzkříšení a Magdalena, která se osobně setkává s Pánem a je první zvěstovatelkou radostné zprávy…. Ženy dostávají důležitou úlohu při Vykupitelově příchodu, když jen skrze ženu – Marii – přijímá své lidství a Velikonoce, vyvrcholení jeho mise – je opět spojené s úlohou žen…  Žena se svou intuicí a otevřeným srdcem, otevírá cestu nám mužům, trochu těžkopádnějším, ale když se do toho dáme, tak to stojí za to – viz evangelizace světa apoštoly během jedné generace…

Dnešní krásná liturgie je spojena se symboly: oheň, který jakoby vyzývá – spalme v něm to, co nás ničí, překáží, oslabuje, zabíjí…. Co nám je největší překážkou?

Pak tu máme světlo velikonoční svíce, která se stravuje, aby předávala teplo a světlo…. Pro co já stravuji svůj život, svůj čas, své schopnosti? Co vyzařuji? Jaké poselství předávám svému okolí?

A je tu ještě i křestní voda – která čistí, oživuje, uklidňuje – má neuvěřitelnou sílu – umí vyhloubit i kámen – ne silou ale vytrvalostí. Dokážu i já vytrvat v tom, co je dobré, i když mne to stojí velkou námahu a trpělivost, v čem potřebuji očistit a obnovit svůj život?

A nakonec připomínám bílou barvu novokřtěnců – ta vyjadřuje nový život, radost, čistotu a v neposlední řadě i vzdání se…. /?!/ Víme přece, co to znamená, když někdo vyvěsí bílý prapor… Ovšem zde to neznamená, že jsme se vzdali svého boje o život, ale spíše, že se ode-vzdáváme Bohu, který je skutečný vítěz ve chvíli své zdánlivé prohry… s ním už prohrát nemůžeme…..