Iz 52,13-53,12 - Hle, můj Služebník dojde úspěchu, bude povýšen, povznesen k velké vznešenosti. Jak mnozí budou nad ním žasnout! Neboť jeho podoba byla nelidsky zohavena, vzhledem se nepodobá člověku. On přivede v údiv mnohé národy, králové před ním zavřou svá ústa, neboť spatřili, co se jim neřeklo, zpozorovali, co dříve neslyšeli. Kdo uvěřil, co jsme slyšeli? Komu se ukázala Hospodinova moc? Vyrašil před ním jako výhonek, jako kořen z vyprahlé země. Neměl podobu ani krásu, aby upoutal náš pohled; neměl vzhled, abychom po něm zatoužili. Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení, jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář, potupený, od nás nevážený. A přece on nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi, ale my jsme ho pokládali za zbitého, od Boha ztrestaného a ztýraného. On však byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny, (tížily) ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily. Všichni jsme bloudili jak ovce, každý šel svou vlastní cestou. Hospodin na něho uvalil vinu nás všech. Byl týrán, ale podrobil se a neotevřel svá ústa; jako beránek vedený na porážku a jak ovce, která mlčí před střihači, neotevřel svá ústa. Odstraněn byl soužením a (nespravedlivým) soudem. Kdo se stará o jeho právo? Vyrván byl ze země živých, pro zločin svého lidu byl ubit k smrti. Hrob mu vykázali se zločinci, posmrtný domov s boháči, ačkoli se nedopustil křivdy ani neměl v ústech podvod. Hospodinu se však zalíbilo zdrtit ho utrpením; jestliže dá na usmíření svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, skrze něho se zdaří Hospodinův plán. Pro útrapy své duše uvidí světlo, nasytí se svým poznáním. Můj spravedlivý Služebník ospravedlní mnohé, neboť sám ponese jejich viny. Proto mu udělím mnohé a s reky rozdělí kořist proto, že sám sebe vydal na smrt, že se dal přičíst ke zločincům, když nesl hříchy mnohých a prosil za viníky.
Milí přátelé,
dnes je jediný den v roce, kdy se od Austrálie po Grónsko nikde neslaví mše svatá…, máme velkopáteční obřady…. V jejichž centru není bohoslužba slova s proměňováním, kdy jindy k nám na oltář sestupuje sám Pán…, ale je to uctívání kříže – jako znamení utrpení a bolesti, ale taky Boží lásky a naší záchrany…. Zde je zvláštně Bůh přítomen.
V centru dnešního dne je především kříž….Kříž jako znamení utrpení a bolesti, každý máme své bolesti, které sem můžeme dát…. Nemoci, nedorozumění, uvadající víra, strachy z budoucnosti…
Kříž je také znamením lásky a Boží blízkosti – abychom ho trochu pochopili a mohli přijmout – není jen znamením utrpení, přece tu neoslavujeme bolest, ale lásku, s kterou se za nás Ježíš obětuje a je nám nablízku v našich životních zkouškách, on je v tom všem s námi.
Kříž je i zrcadlo našich vlastních vin a chyb. Nemůžeme se dívat na Kristovo utrpení jako nezúčastnění diváci. Týká se to i nás – i naše hříchy on vynesl na dřevo kříže – to není fráze, to je fakt…
Kříž je i znamení víry. Miliony křížů na kostelích, na kaplích, na náhrobcích a pomnících, leckdy i na našem krku nám připomínají, komu jsme uvěřili… Bohu, který se nás ani neštítí, ani se nás nebojí, Bohu, který nám věří…
A nakonec můžeme s radostí konstatovat, kříž je i znamením vítězství. K tomuto tvrzení se váže už starověké heslo – in hoc signo vinces… – v tomto znamení zvítězíš. Připomíná bitvu u Milvijského mostu v roce 312. Konstantin Veliký bojoval proti Maxentiovi a měl zjevení, ve kterém viděl kříž s nápisem – s tímto znamením zvítězíš… a stalo se tak. A uplynul pouhý rok a v roce 313 – tři sta let pronásledovaná církev dostala svobodu….
Můžeme dnes přemýšlet i nad cenou života…. Když někdo utrpí zranění, mám nárok na finanční odškodnění. Také vdovy a matky zabitých vojáků dostávají od státu finanční pomoc. Ale dá se penězi zaplatit život? Na Velký pátek byl zabit Boží Syn…, jaká by byla cena jeho života? On jím platí za záchranu našich životů pro věčnost. Je to nesrovnatelné. Stvořitel vesmíru a my lidé… a přece jsme pro něho tak cenní, že za nás dá vše, co má…sebe sama… Co jsme ochotni my dát, svěřit, jemu?
A ještě jedno téma z dnešních pašijí. Když Ježíš visí na kříži, volá ta neuvěřitelná slova –Bože můj, proč jsi mne opustil? Je vůbec možné, aby Boží Syn, vtělený Bůh zároveň prožíval opuštěnost od Boha? Ano, tak daleko jde jeho láska k nám. Ta je společným jmenovatelem všech těchto úvah…
Můžeme jít tak daleko, že Ježíš ve své smrti dobrovolně přijímá úděl zavržených, peklo…
A to fakt není podzemní jeskyně s kotly naplněnými smolou a čerty s vidlemi… je to něco mnohem horšího… Bohužel v tomto světě nám to ukazují lidé, kteří svým životem se Bohu vzdálili – třeba tím, že vynalezli Osvětím, ruské gulagy nebo jáchymovské doly… Peklo je totální a dobrovolné odloučení od lásky, dobra, pravdy, Boha…. A až sem proniká Ježíš se svou nabídkou záchrany… Ježíš totiž přišel na tento svět, aby aspoň na konci života zakusil to, co prožívají antiteisté, jako i všichni pochybující… nikde nejsme sami a je v tomto světě na nás, jestli mu uvěříme… On pro to udělal všechno….