Jan 20,1-9 - Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží (pruhy) plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží (pruhy) plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch (pruhů) plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.
Milí přátelé!
Nedávno jsem přemýšlel nad tím, jaký osud měl pro nás známý Josef Egyptský, když byl v raném mládí odloučen od milujícího otce, matka mu zemřela, bratři ho zavrhli, stal se otrokem a pak nespravedlivě odsouzeným vězněm, který doufal, že by mu mohla přímluva vězněného královského číšníka pomoci na svobodu, nicméně dva roky doufal marně… Co by v té situaci dal za to, aby mohl být třeba nádeníkem nebo opět otrokem mimo vězeňské cely…!
A co se stalo? Během jednoho dne – zásluhou číšníka vyloží faraonovi jeho sny, navrhne řešení situace a stane se druhým mužem v království s téměř neomezenou pravomocí… Tu nakonec dokázal využít nejen k záchraně hladovějících Egypťanů, ale i své rodiny…
A velikonoční svátky jsou takovým naplněním tohoto příběhu. Ježíš – nový Josef – zavržen od svého národa a vydán do moci pohanských Římanů, je souzen a nespravedlivě odsouzen, mučen a nakonec i popraven a on třetího dne během jednoho svítání svou prohru promění ve vítězství, kdy už na kříži prosí za své mučitele a vrahy a od nedělního rána přináší odpuštění, naději a záchranu nejen svým přátelům, ale celému světu… to je obrat naprosto nevídaný a až neuvěřitelný, kdybychom my na něm neměli jako křesťané svůj podíl… I my jsme součástí této záchrany… Nejvíce to poznáme na konci našeho života, až se setkáme s Kristem v plnosti života….A kéž bychom mu dokázali říci plné ANO….
V dnešním textu evangelia máme symboly – Magdalena jde do zahrady – jako by to evokovalo prvotní zahradu ráje, do které se nám znovu otevírá cesta a jde sem v nedělní ráno, co jež nový týden a nové stvoření, nová naděje…
Dalo by se říci, že je to i jakoby výčitka vůči Petrovi a dalším, kteří místo toho, aby byli také u hrobu, čekají doma… tato žena je musí vyburcovat, a pak kde jsou další učedníci a kde je později Tomáš, když se jim zjevil Ježíš? To není zrovna věrné naplnění Ježíšova přání před smrtí, když se ve večeřadle modlí, aby byli jednotní… to se naplnilo – až o Letnicích….
Jak říká komentář – Nejenže je překonán hrob, ale také strach, který nás izoluje a odděluje od Boha i od sebe navzájem. Už nejsme služebníky, ba dokonce více než přáteli (Jan 15:15), jsme prohlášeni za bratry a sestry Kristovy, plně a zcela Boží děti. Stejně jako Bůh stvořil lidstvo z prachu v zahradě Genesis 2, „zahradník“ formuje Mariiny slzy a svědectví, aby vytvořil nové stvoření v Boží rodině. Mariino evangelium zní dnes stejně nadějně a transformačně jako zpočátku!
Evangelní text také ukazuje i jednu úsměvnou situaci – navzdory všem vzrušujícím událostem – Maria jde rychle – co nejdříve – k hrobu ošetřit tělo Krista k pohřbu. A pak doslova běží k apoštolům a oni zase utíkají ke hrobu – Petr plný zmatku, ale i naděje a Jan evidentně mladší a rychlejší – dvakrát zmiňuje, že byl první!:-), a přece má k Petrovi úctu a nechá ho vejít do hrobky jako prvního, ovšem fyzicky Petr vešel první, ale v pochopení všeho ho i zde Jan předběhl…uvěřil hned… Petrovi to ještě trvalo, než se sám setkal s Kristem…..
A co nám osobně tento text z Velikonoc nabízí? Žijeme ve světě, který nám moc klidu nedodá – vy rodiče i děti, chcete taky někdy utéci a mít svatý pokoj ode všech a ode všeho…. Není to automatické – skutečný pokoj mám nejen v tom, že zajdu do přírody nebo se zamknu v pokoji, je třeba ho mít v sobě…. Když se ocitnu sám se svými problémy, které neřeším, tak v samotě začne pořádný šrumec… Kristus nám může dát tento pokoj… nikdo jiný…. A pak je tu znepokojivá situace ve světe – ano nemusíme sledovat zprávy… nicméně tomu neunikneme a řešení je stejné – vím, že Kristus je vítěz nad smrtí, je i vítězem nad naším světem…. I nad tímto šílícím světem…I nad našimi bolestmi…
A tak žádná tma není definitivní – to není naivita, ale pravda naší víry a nemusíme mít přitom ve všem jasno…. Je to víra bez důkazů, ale s mnoha pádnými důvody….Radujme se společně s východními křesťany, kteří se o těchto svátcích zdraví těmito krásnými slovy:
- „Christos voskrese!“ (rusky) nebo „Christos anesti!“ (řecky) – v překladu „Kristus vstal z mrtvých!“.
- Odpověď:„Voistinu voskrese!“ (rusky) nebo „Alithos anesti!“ (řecky) – v překladu „Opravdu/skutečně vstal z mrtvých!“
- Ukrajinsky:„Chrystos voskres!“ – „Voistynu voskres!“.