Mt 3,13-17 - Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?" Ježíš mu však řekl: "Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli." A tak mu vyhověl. Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle - otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení."
Milí přátelé Boží,
Pamatuji se, jak jeden bývalý student olomouckého konviktu, který později pobýval ve Vídni a popisoval, jak ho oslovilo, když viděl kardinála Schönborna, že si nesedl v jídelně a nenechal se druhými obsluhovat, ale stoupl si o fronty s ostatními, než na něho přišla řada – prostě jako ostatní….
A to je přesně něco, co udělal i sám Ježíš Kristus…. Postavil se do fronty, ne sice na oběd, ale na křest, který měl u jeho příbuzného Jana znamenat očistu od hříchu… Přitom on sám nic takového nepotřeboval, ale chtěl se ztotožnit s námi hříšníky…. Na sebe vzal naše hříchy, aby je vynesl na kříž…. A tak nás osvobodil….
On nepřišel, aby jen ukazoval prstem na hříšníky, ale spíš, aby jim podal pomocnou ruku. Tím hřích nijak neospravedlňoval, ale dal šanci těm, kdo už ji pozbyli a vzdali to…. Vzpomeňme, jak mluví s Petrem při zázračném rybolovu – ten se mu vyzná z hříšnosti, ale Ježíš mu řekne, neboj, odteďka budeš lovit lidi…a nebo cizoložná žena – dává ji šanci, ale s výzvou, jdi a už víc nehřeš…
V evangeliu dnes zazněla snad nejdůležitější věta: To je můj milovaný syn, v něm mám zalíbení….. Myslím, že to, co člověk potřebuje k životu při příchodu na tento svět, je nejen teplo, bezpečí, jídlo, pití a spánek, ale hlavně láskyplné přijetí, objetí, dotek, kontakt, úsměv, bezpodmínečnou lásku bez nároků….
A to jistě potřeboval i Ježíš od Marie, Josefa a nebeského Otce… Ježíš je ujištěn o Otcově lásce, a o ní už nepochybuje – ani když se k Otci modlí celou noc, když se přimlouvá za své apoštoly nebo za tento svět, ale taky v Getsemanech, kdy úzkostí potí krev, ale kdy také přijímá vůli svého Otce, aby za nás přinesl oběť nejvyšší… a sílu k tomu dostává skrze vědomí, že je jeho milovaným synem…
Čím je dítě starší, tím vím se láska projevuje i výchově k odpovědnosti… k bezpodmínečné lásce totiž patří i důvěra a pomoc k růstu a dozrávání…
Myslím, že něco takového potřebují děti dnes – mít někoho, kdo mi věří, kdo mne miluje beze zbytku – se vším co jsem, co umím i neumím…. Takže věty, když budeš hodný, budu tě mít rád – by vůbec neměly zaznít… ale na druhé straně nebojme se mít nároky, vést k odpovědnosti…. U Ježíše to bylo přijetí odpovědnosti za naši spásu….
Při Ježíšově křtu se projevila naplno láska mezi Otcem a synem a ta se zosobňuje v Duchu svatém, jehož zde Ježíš přijímá…. Podobně se tak dělo při našem křtu – tehdy nás obklopovali ti nejbližší – rodiče, kmotři, kněz, přátelé….a snad není to opovážlivé – i my, jako bychom tehdy slyšeli Otcova slova – to je můj milovaný syn, to je moje milovaná dcera ….
A my taky dostali od Boha pověření…..
Jsme pokřtěni a co jsme s tím křtem udělali? Na světě jsou pokřtěny asi dvě miliardy lidí. V naší zemi můžou být pokřtěny tak 4 miliony lidí. Z nich tak 5-8% chodí do kostela… Kde je ten zbytek? Velká škoda – vždy při křtu rodičům kladu na srdce – dejte dítěti šanci poznat Boha… Nemnoho svůj slib opravdu splní. Samozřejmě víra je dar a každý ho objevuje svým osobním způsobem – Bohu díky, že nás nikdo nenutí…. Nicméně co my? Chodíme do kostela, tedy patříme k té aktivní menšině. A žijeme jako také jako Boží děti? S vědomím obrovského daru Boží lásky a s vědomím odpovědnosti za nás i za druhé? Kéž bychom žili tak, aby i druzí poznali a přijali Boží pozvání…