Mt 1,18-25 – S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než začali spolu bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel‘, to znamená ‚Bůh s námi‘. Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě. Ale nepoznal ji, dokud neporodila syna. A dal mu jméno Ježíš.
Milí přátelé,
v jednom příběhu spisovatele Pellegrina se píše, jak jedna vlaštovka dorazila pozdě na každoroční podzimní setkání vlaštovek před odletem do teplých krajin. Přesto ale neváhala a rozletěla se nad vlnami moře, aby se mohla dostat za ostatními. Brzo byla ale velmi sklíčená, protože se bála, že nezvládne svou pout dokončit, když letí sama…Po dlouhé době už byla tak unavená, že by pomalu stáhla křídla a spadla do moře..Vtom ale uviděla pod sebou další vlaštovku, která letěla stejně jako ona na jih. A tak si dodala odvahy a pokaždé, když se ucítila unavená, podívala se dolů na svou společnici a opět jí to dodalo sil a naděje.
A tak se jí nakonec ten dlouhý přelet přes moře podařilo završit. Když se konečně dostala na pevnou zem, všimla si, že ta druhá vlaštovka zmizela…
Ve skutečnosti tam však žádná druhá vlaštovka nebyla – byl to pouhý stín, který se odrážel na klidné mořské hladině. A tak opožděná vlaštovka zvládla cestu naprosto sama.
A poučení? Pokud nám odvahu dodá pouhé vědomí, že na věc nejsme sami, o co větší sílu nám dává jistota, že je s námi Bůh, kterého Bible označuje slovem Emanuel – Bůh s námi…..
Problém je ale v tom, že mnozí lidé si říkají, že podobně jako u té vlaštovky, že Bůh je jen jakýsi přelud, představa, berlička, obezlička pro lidi, kteří neumějí přijmout tvrdost tohoto života, kde se každý musí spolehnout jen na sebe…. Že je fajn žít, jakoby Bůh byl, ale v cíli to bude všecko jedno… Nebude…
Teď si trochu zafilozofuji….
Existuje totiž tzv. Pascalova sázka, kterou kdysi předložil Blaise Pascal(1623–1662), geniální francouzský matematik, filozof, fyzik a teolog sedmnáctého století. Jeho sázka předpokládá, že jednotlivci v podstatě hazardují se svým životem – ohledně víry v existenci Boha.
Pascal tvrdí, že racionální člověk by měl přijmout životní styl v souladu s existencí Boha a aktivně se snažit v Boha věřit…. A odůvodnění tohoto postoje? Pokud Bůh neexistuje a člověk v něj věřil – utrpí pouze ztrátu určitých požitků a přepychu a po smrti pak není nic – ani trest ani odměna….nic se tedy nestalo. Ale pokud Bůh je, tak nic neztratil a zároveň získal všechno a nemusí se bát stavu zavržení….Ovšem na druhé straně je podle Pascala mnohem riskantnější, když s Bohem nepočítám: Když Bůh není, nic zvláštního jsem nezískal ani neztratil, ale když Bůh je a já v něj nevěřím, ztrácím nakonec vše….
Na někoho toto moc neučinkuje, raději se vyhne odpovědi…, ale věřme, že stojí za to se nad tím zamyslet – třeba o Vánocích by nato mohlo být mezi pohádkami a cukrovím trochu času…. Protože jednou tu odpověď budeme potřebovat…..
A že je Bůh nám, normálním lidem, vzdálený, že je jen v představách? Lékem na to jsou zase Vánoce…. Bůh nepřichází v nějakém zjevení, skrze v nějaký super-zázrak, přichází až neuvěřitelně obyčejně, tak obyčejně, až to člověka děsí a pohoršuje… Stvořitel nebe a země přichází jako bezmocné děťátko a ještě za takových nedůstojných podmínek, nemá to žádnou úroveň…
A přesto, Bůh to tak chtěl – přichází, i když mnozí v něj nevěří, sdílí s námi běžný život, i když tomu mnozí nevěří…. Byl tu před dvěma tisíci lety hmatatelně – škoda že tehdy nešlo udělat selfíčko, apod… A když nyní není taky viditelně, zůstala církev, kostely, svátosti, mše svatá, křesťané…. Je krásné a skoro neuvěřitelné, že po staletí jsou pořád lidé, kteří ho hledají a nalézají….
A pak – ještě jedna věc…. Díky Kristu je tento svět lidštější…. To dítě, které je středem pozornosti, nám o Vánocích ukazuje, že máme něco společného – lásku, něhu, touhu po domově, sdílení a předávání dobra, hledání pravdy a bezpečí… Někomu to může připadat až moc romantické, až kýčovité – a přece:
Všichni jsme tak trochu „naměkko“, nikdo nechce být osamělý, všichni chceme být někým milovaní… Tak právě toto nám Vánoce nabízejí….a narozený ježíš Kristus je toho podstatou, ten tomu všemu dává smysl….
Nebojme se tomu více otevřít, a vůbec nebojme se – i když okolní svět šílí….toto nás může spojovat, zvlášť, když Emanuel – Bůh Ježíš Kristus – je v tom všem tady s námi…..