Lk 1, 26-38 – Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu, a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: „Bud‘ zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám.“ Anděl jí odpověděl: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“ Maria řekla: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.
Milí přátelé,
doslova na prahu Vánoc si vezměme jako svou průvodkyni Pannu Marii…mimochodem je zvláštní, jak naši současníci mají tendenci její jméno komolit do nasládlého „panenka Marie“ – jako by byla nějaká „bárbína“ nebo loutka. Ne. Ona je navzdory svému mladičkému věku ženou, která nás učí skutečné víře, tedy odevzdanosti Bohu, ale odpovědné odevzdanosti, to není slepá víra….
Protože…: Nejdříve se lekne ne anděla, ale toho pozdravu, co to vše má znamenat – že je naplněná, zahrnutá Boží milostí… A když jí anděl k tomu dodá, že se stane matkou Vykupitele, pak rozvažuje, má námitky a otázky a nakonec ze srdce souhlasí…. To je odpovědná víra….
Nejde o slepé přitakání něčemu, čemu nerozumím, ale jsou tu i emoce, pak snaha pochopit., ptát se a nakonec se sklonit před Bohem, který nás svými výzvami i úkoly nekonečně přesahuje…
I my můžeme prožívat strach, námitky vůči něčemu, co vnímáme, že po nás Bůh chce, ovšem jak pravil Józef Augustyn – Boží vůle nejde nikdy proti srsti, proti naší vůli. Teď myslím ne na okamžité pocity a naše chuti a nechuti, ale na to, co je na dně našeho srdce… Mne osobně se to stalo a možná i vám, že před něčím jsem utíkal, a nechtěl to, dokonce jsem si říkal – nikdy… to byly ty povrchní pocity, strach…, ale přešel čas a já zjistil, že právě toto, před čím jsem utíkal, tak nyní po tom toužím, že to chci… a dodnes vím, že to bylo v souladu s Božím voláním….
Bůh vždy si cení naší svobody….
Krásné je, že Maria nepodléhá falešné pokoře, jak píše jeden komentář, ale věcně, racionálně reaguje – neříká, jé, to si nezasloužím…a nejsem hodna… Samozřejmě, že nebyla hodna, nikdo není hoden něčeho takového, ale když Bůh rozhodl, pak beru…. I to patří ke skutečné pokoře.
Na rozdíl od Sáry, Ráchel nebo Chany ve Starém zákoně či Alžběty v zákoně Novém – kdy tyto ženy vytrvale a zpočátku tak marně – prosí o požehnání dítětem, aby se mohly stát matkami a odňaly od sebe potupu, jak to chápalo jejich okolí, tak tady je to naopak – Bůh dává důvěru člověku, mladičké dívence a prosí ji, aby ona přijala jeho dítě….To je zase pokora Boží.
A ještě k tomu komentář od irských jezuitů: Když byl Abrahám Bohem povolán, „šel, aniž věděl, kam má jít“. Maria, Abrahámova dcera ve víře i podle těla, byla také ochotná odpovědět na Boží volání tím, že vykročí do neznáma. Při své návštěvě Svaté země řekl svatý papež Jan Pavel II.: „Maria se neptá, zda je andělův slib možný, ale pouze jak se naplní. Nepřekvapuje tedy, že nakonec říká: „Jsem služebnice Páně, ať se mi stane podle slova tvého“ (Lk 1,38). Těmi slovy Maria potvrzuje, že je pravá Abrahámova dcera a stává se matkou Krista a matkou všech věřících.“
Říká ANO – neuvěřitelným věcem – má se stát matkou s to je teprve zasnoubena a nežije se svým mužem, její dítě je dítětem Božím, bude Mesiášem a její příbuzná, která byla považována za neplodnou se stane matkou….Tolik úžasných věcí najednou…!
Maria vše přijímá – ve svém životě naplňuje….Jak ji mohu napodobit já? Snad bude o Vánocích nějaký čas, abych na to přišel…. Při – nést Krista tomuto světu….