Iz 52,13-53,12 - Hle, můj Služebník dojde úspěchu, bude povýšen, povznesen k velké vznešenosti. Jak mnozí budou nad ním žasnout! Neboť jeho podoba byla nelidsky zohavena, vzhledem se nepodobá člověku. On přivede v údiv mnohé národy, králové před ním zavřou svá ústa, neboť spatřili, co se jim neřeklo, zpozorovali, co dříve neslyšeli. Kdo uvěřil, co jsme slyšeli? Komu se ukázala Hospodinova moc? Vyrašil před ním jako výhonek, jako kořen z vyprahlé země. Neměl podobu ani krásu, aby upoutal náš pohled; neměl vzhled, abychom po něm zatoužili. Opovržený, opuštěný od lidí, muž bolesti, znalý utrpení, jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář, potupený, od nás nevážený. A přece on nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi, ale my jsme ho pokládali za zbitého, od Boha ztrestaného a ztýraného. On však byl proboden pro naše nepravosti, rozdrcen pro naše zločiny, (tížily) ho tresty pro naši spásu, jeho rány nás uzdravily. Všichni jsme bloudili jak ovce, každý šel svou vlastní cestou. Hospodin na něho uvalil vinu nás všech. Byl týrán, ale podrobil se a neotevřel svá ústa; jako beránek vedený na porážku a jak ovce, která mlčí před střihači, neotevřel svá ústa. Odstraněn byl soužením a (nespravedlivým) soudem. Kdo se stará o jeho právo? Vyrván byl ze země živých, pro zločin svého lidu byl ubit k smrti. Hrob mu vykázali se zločinci, posmrtný domov s boháči, ačkoli se nedopustil křivdy ani neměl v ústech podvod. Hospodinu se však zalíbilo zdrtit ho utrpením; jestliže dá na usmíření svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, skrze něho se zdaří Hospodinův plán. Pro útrapy své duše uvidí světlo, nasytí se svým poznáním. Můj spravedlivý Služebník ospravedlní mnohé, neboť sám ponese jejich viny. Proto mu udělím mnohé a s reky rozdělí kořist proto, že sám sebe vydal na smrt, že se dal přičíst ke zločincům, když nesl hříchy mnohých a prosil za viníky.
Milí přátelé,
pašije nás dostaly k nejdramatičtejšímu tématu Velikonoc…. Ježíš zemřel….Boží Syn zemřel… Smrt Boha…. To je hrozné konstatování….
Snad všichni jsme už někdy zažili, že nám zemřel někdo blízký a najednou cítíme tu definitivu – už nikdy ho neuvidím, neuslyším…, možná mi něčím ten člověk šel na nervy, ale v zásadě jsme se měli rádi a já už nikdy nebudu schopen mu to říci…. Bolí to…, moc to bolí a chce to čas…, ale ať je to jak chce, je zde jedna velká věc – máme víru v Boha ve věčný život a taky naději, že se tím druhým ještě setkáme a že můžeme být spojeni v modlitbě, že my se můžeme modlit za něho a on se přimlouvat za nás…..to je velká věc….
A teď se vžijme do situace, kdy na kříži umírá Ježíš – jako zločinec, jako zmučený, zesláblý, bezmocný – poslední z lidí…, pod úrovní i toho posledního z lidí… On, který si věděl vždy rady, pro nějž ani nemoc, ani bouře, ani hlad ani žádný filosofický spor nebyl problém, teď umírá naprosto ponížený a bezmocný….a nakonec vydechne naposled – bez opory lidí, bez opory u nebeského Otce….. bez té opory s kterou se loučíme s našimi blízkými – bez opory ve kterou při našem odchodu doufáme my….ovšem stejně nakonec témuž Otci svěřuje svého Ducha…..
Tak se s námi spojil i ve víře, která někdy nic necítí, neprožívá, ale věří a svěřuje se, dává se…..
Nikdo nepochopí, čím si prošel ten, který byl dokonalý, svatý, čistý, zosobněná pravda a láska, když je zabit lidskou zlobou, hloupostí a lhostejností, leností hledat, o něco se snažit, spokojeností se svou průměrností, představami…, jak nám to může připomínat nás samotné….
A jak to asi prožívalo jeho okolí?
Apoštolové – s výčitka i svědomí – zvl. Petr – všichni se kasali a nikdo se nedokázal naplno za svého Pána postavit…, zachovali bychom se my na jejich místě lépe? Opravdu? Zklamání a konec…, deprese, vina…, ale ne zoufalství, kromě Jidáše…
Velerada si mohla říci – je to za námi a další ze „lžimesiášů“ skončil a máme klid, mír s Římem je zachován… Nikdo se nemohl mýlit víc – i s Ježíšem i s Římany….
Co asi zažívali Zacheus, co asi Jairova dcera s otcem, co uzdravený slepec od Siloe nebo Bartimaios z Jericha? Ten, který je uzdravil, teď umírá…. Jak to pochopit a jak to přijmout? Všichni musíme někdy projít situací, které vůbec nerozumíme, aby nás Pán překvapil….
A co Lazar? Co on prožil, když přežil vlastní smrt, ale on se vrátil zpět… Ježíš už nepůjde zpět, ale dál, tam, kam ho bude jednou následovat i Lazar…. Přesto Lazar ví víc, než všichni ostatní…
A Ježíšova matka Maria? Ta, která stojí pod křížem… co ji asi napadlo? Vzpomínky? Andělská návštěva, její ano, které ji po dramatickém životě přivedlo až sem pod kříž….Zde její syn a spasitel umírá, ale tak to nemůže skončit….
A když jsem přemýšleli a pokusili se vžít do tehdejších lidí, jak Velký pátek prožívá okolní svět dnes? Smrt Boha ? Bůh pro některé nezemřel, protože nikdy nežil… mají pocit, že ho k ničemu nepotřebují a potřebovat nebudou. Jiní mají pocit že pro ně zemřel, protože přestal pro ně existovat – umřela v nich víra v něj…, důvěra v něj…, zklamal je v jejich očekáváních…. Byl jiný, než jak oni chtěli.
A co s námi? Ano, Ježíš, Boží Syn, dárce života, přijal smrt, abychom se přiblížili hloubce jeho lásky a aby zlo smrti nezasáhlo naplno i nás…. On vztáhl jako dobrý pastýř první zásah zla smrti na sebe a tím smrt zničil. Jen díky němu pro nás už smrt není koncem, ale přechodem a vlastně nástrojem na naší cestě za životem…
Dnes se skloňme před jeho absolutní láskou a odvahou, před jeho obětí….