Jan 13,1-15 - Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, kdy měl přejít z tohoto světa k Otci. A protože miloval svoje, kteří byli ve světě, projevil jim lásku až do krajnosti. Bylo to při večeři. Ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil. Ježíš věděl, že mu dal Otec všechno do rukou a že vyšel od Boha a vrací se k Bohu. Proto vstal od večeře, odložil svrchní šaty a uvázal si kolem pasu lněnou zástěru. Potom nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat jim je zástěrou, kterou měl uvázanou kolem pasu. Tak přišel k Šimonu Petrovi. Ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš mu odpověděl: „Co já dělám, tomu ty nyní ještě nemůžeš rozumět; pochopíš to však později.“ Petr mu řekl: „Nohy mi umývat nebudeš! Nikdy!“ Ježíš mu odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Šimon Petr mu řekl: „Pane, tak mi umyj nejen nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo se vykoupal, potřebuje si umýt jen nohy, a je čistý celý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl totiž, kdo ho zradí; proto řekl: „Ne všichni jste čistí.“ Když jim tedy umyl nohy, zase si vzal na sebe své šaty, zaujal místo u stolu a řekl jim: „Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Jestliže jsem vám tedy umyl nohy, já, Pán a Mistr, máte také vy jeden druhému umývat nohy. Dal jsem vám příklad: Jak jsem já udělal vám, tak máte dělat i vy.“
Milí přátelé!
Umývat nohy – to je práce pro otroka !?
Ježíš umývá nohy svým žákům – i Jidášovi. Když Ježíš – náš Pán, nám dal takový příklad, mohu já ještě někoho vylučovat ze své služby a z lásky a odpuštění….? To je jasná výzva…
Petr ještě nechápe, co se vlastně děje, ale jednou pochopí… Dokážu i já počkat na pravý čas, kdy pochopím cesty Boží a svoji cestu…..? Je to vždycky cesta pokory a trpělivosti i důvěry.
Snesl bych i já, aby mi Ježíš umýval nohy? Aby mně/!/ Bůh sloužil? Nejde jen o to sloužit, ale i nechat si sloužit…. Mladí i staří nemocní by mohli vyprávět…. Muset si nechat sloužit. Nemít kontrolu nad základními potřebami – být závislý na pomoci druhých, kteří to neumějí vždycky trpělivě a s citem – k tomu je třeba více pokory, než službu poskytnout. V každém případě velkou úctu zaslouží každý, kdo se snaží trpělivě a s láskou sloužit dlouhodobě nemocným a zároveň mějme pochopení, jak těžké je pro bezmocného přijmout naši službu…
Ježíšova služba je dojemná, je jako matka, která koupe své dítě… Bůh je něžný ke svému služebníku… on klečí přede mnou a já sedím…. Není to až neuvěřitelné?
Přitom, jak mu záleží na tom, aby mi tuto svou blízkost předal, když za pár hodin on sám bude od těch samých lidí tak strašně sám, a nakonec dokonce osamělý i od svého Otce…. On teď ale neřeší sebe, ale druhé… Kdo potěší jeho? Pokud tomu chceme jít vstříc, pak si vzpomeňme na Ježíšovu řeč o tom, že cokoliv učiníme svému bratrovi, jako když učiníme jemu….Tedy spojme naši službu druhým se snahou sloužit tak Kristu opuštěnému na kříži….
Když Petr odporuje vůči Ježíšovu záměru– mně mýt nohy? Ty? Nikdy!…. Je to také symbol…. Symbol zpovědi… Kolik lidí v této době říká – zpověď? Očista duše, nikdy… Na co? Nejsem na tom tak špatně… Nepotřebuju. Ale takový postoj mne odděluje od milosrdné a odpouštějící lásky – pak se nemůžeme divit, že je tolik lidí je nemocných duševně i duchovně a přitom lék je na dosah ruky…Jaká škoda….
Jan je zde s apoštoly Kristu velmi blízký. To je úděl církve, žít s Kristem v jeho blízkosti a do ní pozvat všechny hledající…. Dát šanci všem bez výjimky….
Kardinál Mesiner podotýká:
Církev svatořečila mnoho lidí, ale ještě nikoho nezatratila, ani Jidáše ne. Můžeme tak jen doufat, že temná noc, do níž vykročil, byla onou nocí, do níž se tehdy narodil Pán v Betlémě, a že ho světlo, které svítí v temnotách, svou poslední září ještě zasáhlo.
Je vlastně těžší dostat se do pekla než do nebe. Protože do pekla se dostane pouze ten, kdo opravdu nechce být milován. Kolik takových lidí existuje, kdo to ví? Bůh to ví. Není to Bůh, kdo odsuzuje člověka, člověk se zavrhuje sám.
Ano, tato noc v sobě nese spoustu tajemství – společenství rodící se církve, příklad služby, eucharistie, je to noc vzájemnosti i zrady, je to noc, kdy se dějí zlomové události….
Na rozdíl od ostatních evangelistů sv. Jan nepopisuje eucharistii, ale mytí nohou…. Je tady úzká souvislost – eucharistie je úzce spojená s touto pokornou službou… I v ní nám Bůh slouží, On nejen pomáhá, on sám se stává pomocí, posilou, pokrmem i nápojem, vším….
Mohlo by pro nás být důležité popřemýšlet o tom, co chceme pro Ježíše udělat, dát mu to najevo a hledat jeho souhlas. Ježíš se usmívá a vybízí nás, abychom nejdříve naslouchali – všímali si, byli. Žádá nás o dovolení, aby nám mohl sloužit. Jako by říkal: „Dívejte se, co dělám. Přijměte mě jako toho, kým jsem. Potom buďte těmi, kterými jste!“
a počkejte a přemýšlejte, hledejte a pak konejte….