Mt 13,24-43 Ježíš předložil zástupům toto podobenství: „Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: `Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' On jim odpověděl: `To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: `Máme jít a (plevel) sesbírat?' On však řekl: `Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní – a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.'„ Předložil jim další podobenství: „Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všecka semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích.“ Pověděl jim jiné podobenství: „Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.“ To všechno mluvil Ježíš k zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: `Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.' Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: „Vylož nám to podobenství o pleveli na poli.“ Odpověděl: „Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové (toho) Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé. Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království každé pohoršení a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce. Kdo má uši, slyš!“
Milí přátelé,
Je to tak, nežijeme v ideálním světě, ale ve světě, kde odjakživa zuří boj – mezi pravdou a lží, mezi dobrem a zlem mezi radostí a bolestí, zdravím a nemocí, životem a smrtí mezi věrností Bohu a odklonem od něj… o tom nám dneska trefně vypráví dnešní evangelium.
Ježíš mluví o pleveli v poli – myslím, že se shodneme na tom, že plevel je problém. Když zaprší, tak my se snažíme jakžtakž vypiplat ušlechtilou zeleninu nebo květiny, ale plevel, o který nikdo nestojí, roste jako z vody… Skoro je mi ho někdy líto… má v sobě obrovskou vůli k životu, proleze mezi spárami dlaždic, prorazí asfalt, vyroste na vyšlapané cestičce, prostě o co více s ním bojujeme, o to víc se snaží žít… Ostatně co mu zbývá? Koneckonců paradoxně plevelem se stávají i jinak užitečné rostliny – třeba pampeliška nebo jitrocel – léčivé byliny, které ale rostou tam, kde růst nemají….. ale jich se nikdo neptal, kde chtějí růst. Jejich semena tam spadla, a tak rostou, jak umí. To my si se setbou žádoucích rostlin dáváme pozor, aby to bylo na pěkném slunečném místě a pak zaléváme, okopáváme, chráníme… o plevel se nikdo nestará, akorát my na něj mnozí žehráme….
Ale dost lítosti nad plevelem. Dnešní podobenství upozorňuje na jedno velké nebezpečí. Ježíš vysvětluje tázajícím se apoštolům – dobrá setba jsou věrní Boží následovníci a špatná setba – ti, kteří slouží lži a zlu – tedy ďáblu… a tito budou vždy mezi sebou namíchaní….
Jak jsme se dočetl v jednom komentáři – plevel jako takový je mnohdy podobný kýžené rostlince – podobně i u lidí na první pohled většinou nepoznáte, jestli slouží zlu nebo dobru…Na čele to napsané není. Dokonce mnohá podobenství o antikristu ráda připomínají, že on v sobě nese obrovskou přitažlivost a vnější krásu, ale to je nebezpečnější a horší vnitřek. Na rozlišení je potřeba velká zkušenost, čistota srdce a bdělost…
Plevel pak také má ve zvyku omotávat svými kořeny kořeny námi pěstovaných květin… Jistě jste si toho při okopávání mohli všimnout, že při radikálním vytrhávání plevele jdou ven mnohdy i ty rostlinky, které pěstujeme…proto v mnoha případech je moudřejší počkat.
Plevel také ubírá živiny svému okolí a podobně i lidé zlí obírají o energii, potřebnou pro růst, stávají se nebezpečnými, že se my necháme zlákat a staneme plevelem také…
A nakonec pro plevel je typické, že nedává užitečné plody, ale má spoustu semen, má vitalitu s kterou se rychle množí…ovšem jak se píše v Mt 7:
Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky?
Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce.
Dobrý strom nemůže nést špatné ovoce a špatný strom nemůže nést dobré ovoce.
Každý strom, který nedává dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně.
A tak je poznáte po jejich ovoci. To je dobré kritérium pro rozlišování.
A teď důležitá otázka pro nás: Jaké ovoce přináším já? Co za sebou zanechávám, když odněkud odejdu, jaká atmosféra po mně zůstane? Dusno nebo pokoj? Co chci, aby po mně zůstalo? Síla, pokoj, pravdivé hledání…..to bych moc rád, kdyby se to dařilo mně i Vám…..
Moc se mi líbí myšlenky papeže Františka z knížečky Kvítky papeže Františka
A on připomíná moc důležitou věc:
V přírodě totiž plevel zůstane plevelem, a květina zůstane květinou. Ale v život lidí je to jinak. Jako Boží služebník může nakonec přejít ke službě zlu a lži, tak i ďáblův pohůnek se může stát Božím dítětem …
A papež František k tomu říká:
I když je život člověka naplněn trním a plevelem, vždy je v něm prostor, kde se dobré zrno může ujmout. Je třeba důvěřovat Bohu. Tedy špatná půda může být dobrou nebo plevel se může stát ušlechtilou rostlinou…. Boží milosrdenství nikdy nerezignuje. Nikdy! Bůh je v životě každého člověka, i kdyby byl život někoho katastrofou, zničený neřestmi nebo čímkoliv jiným, bůh je v jeho životě….
Nikdy ho neopustí….nikdy…pořád je naděje….