Lk 11,1-13 - Jednoho dne se (Ježíš) na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky.“ Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuveď nás v pokušení.“ Řekl jim (dále): „Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: `Příteli, půjč mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.' On však by mu zevnitř odpověděl: `Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.' Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje. Proto vám říkám: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen? Anebo když ho poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí!“
Přátelé, kdy se modlíme,
tak většinou je to tehdy, když je to naše povinnost třeba ráno a večer nebo na mši svaté v kostele nebo – pokud chodíme – ve společenství – tedy tzv. z povinnosti….
Pak je to tehdy, když nám teče do bot, aby nám Pán pomohl v nouzi… když vše dobře dopadne… tak už jaksi nevzpomeneme se svou vděčností….
Ale mohou to být za třetí ještě euforické okamžiky, kdy jsme tak nadšení, že snad i nás napadne: Bože, jsi fakt skvělý, díky….
Když Ježíš promlouvá k učedníkům – tak říká: Vy se modlete takto – tedy ne toto, ale takto – vytrvale, trpělivě a společně – nejde tak o to, co říkáme, ale jak to říkáme a že vůbec to říkáme…. I v roztržitosti, rozmrzelosti a prázdnotě se modleme. Vlastně právě tehdy….
Když jde o vytrvalost – neponižujme Boha s tím, že z něj uděláme Aladinovu lampu a řekneme kouzelnou formulku jedné modlitby a nečekejme hned výsledek – možná se budeme modlit roky možná celý život, ale ono nejde vždy o naše představy, ale o náš život a vztah s Bohem – když si děti povídají s rodiči a nebo přátelé s přáteli, tak nejde o to vždy si z toho rozhovoru odnést nějaký bonbon nebo dáreček, ale upevnit přátelství, něco spolu prožít, připodobnit se navzájem – ano ,navzájem, on se nám připodobnil svým lidstvím a my jsme pozvání doslova ke zbožštění – jsme přece jeho děti….…
Chce to i trpělivost – něco obětovat a vydržet – když budu chtít umět pořádně bruslit, mnohokrát spadnu a rozbiju si kolena, když budu chtít umět hrát na kytaru, budu mít mozoly na špičkách prstů, když se chci modlitbu, budou z toho možná otlačená kolena, budu mnohdy umořený, znuděný…ale nevadí… – výsledek, že dám gól nebo že zahraju pěknou skladbu, že se stanu Božím přítelem stojí za to…
A pak – ve dvou se to lépe táhne a Bůh má radost, když se spojíme, když jsme jedno, jak on opakovaně prosí ve své velekněžské modlitbě u apoštola Jana před svým utrpením… Od toho je církev, abychom se nesli modlitbami, důvěrou a když jeden umdlévá, druhý ho podrží a pak se to může vyměnit…nejsem sám… Víte, neustálé útoky proti církvi, jsou nepřímým útokem na Boha – ďábel ví, kam má citelně zaútočit. Ano, církev je hříšná a rozdělená a v mnoha věcech tak pomalá nepružná a zranitelná a přesto je to jako naše rodina a náš domov – taky máme co kritizovat na manželovi a manželce, dětech, rodičích a přesto, když na to přijde, nevyměnili bychom ji za nic na světě, je chybující, ale naše, podobně nenechme si vzít naše společenství – je to dar Boží a ostatně je také taková, jakou ji vytvoříme my – s Boží pomoci….
Podívejme se na Ježíše – ten když se modlil v Getsemanech – prosí o to, aby od něj byl odňat tento kříž,ale ať se děje tak, jak chce Otec a víme, jak to dopadlo…. Stalo se to, z čeho měl Ježíš jako člověk hrůzu…
Jedna paní mi říkala, já miluju Ježíše, ale nechápu a nemůžu se nějak smířit s Otcem, že nakonec vydal svého Syna, když on ho tak prosí, copak to není krutost? – ale jak říká evangelista Lukáš, otec mu posílá anděla, který mu dává útěchu – Bůh mu nedal, co žádal ve své bolesti, ale dal mu to, co byl nejlepší, co bylo třeba….
Podobně vzpomeňme jak říká jeden komentář na sv.Pavla, který třikrát Boha prosil, aby byl zbaven ostnu v jeho těle a slyšel odpověď – stačí ti moje milost a on k tomu smířlivě dodává – kdy jsem slabý tak jsem silný….Bůh mu dá vše přestát…
Znal jsem jednu osobu, která se desítky let modlila za své děti a stále se nemohla dočkat výsledku svých proseb, a přece jsme nakonec spolu došli k závěru, že Bůh ji vyslyšel – tou vytrvalou modlitbou se totiž proměnila především ona – skrze nabytou trpělivost, pokoru a důvěru a věřím, že když je teď na pravdě Boží, tak své děti o to účinněji doprovází modlitbou i nadále…
Pán neslibuje „horydoly“ ani bohatství a ani slávu, ani moc… dokonce říká, že není učedník nad jeho Mistra – trpí váš učitel, budete i vy, ale taky slibuje, že jeho následníci budou dělat větší věci než on… Je to možné? Jistě. Už za apoštolů se církev rozšířila do celého tehdejšího známého světa. Ježíš působil jen v Palestině… – A nebo vezměme svátosti, eucharistii – to vše je Ježíšův odkaz jeho církvi, tedy nám…. To jsou dary k nezaplacení….
Otravujeme někdy Boha svou modlitbou? To nejde, je stále na příjmu a on má radost, když se k němu utíkáme… Má nastavenou ruku a my s modlitbou za ni chytíme a jdeme s ním…