1 Sam 3,3b-10.19 - Samuel spal ve svatyni, kde byla Boží archa. Tu Hospodin zavolal: "Samueli!" On odpověděl: "Tady jsem." Běžel k Elimu a řekl: "Tady jsem, volal jsi mě." On pravil: "Nevolal jsem tě, vrať se a spi." Šel tedy spát. Hospodin zavolal podruhé: "Samueli!" Samuel vstal, šel k Elimu a řekl: "Tady jsem, volal jsi mě." On odpověděl: "Nevolal jsem tě, synu můj; vrať se a spi." Samuel totiž neznal Hospodina, protože se mu Hospodin ještě nezjevil ve slově. Hospodin zavolal opět Samuela, potřetí. Vstal tedy, šel k Elimu a řekl: "Hle, tady jsem, volal jsi mě." Tu Eli pochopil, že chlapce volal Hospodin. Eli proto řekl Samuelovi: "Jdi spát. Bude-li pak volat, řekni: `Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá.'" Samuel tedy šel spát na své místo. Hospodin přišel, zastavil se a volal jako dříve: "Samueli, Samueli!" A Samuel řekl: "Mluv, tvůj služebník poslouchá." Samuel rostl a Hospodin byl s ním a nedopustil, aby nějaké jeho slovo přišlo nazmar.
Jan 1,35-42 - Jan stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, beránek Boží!“ Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: „Co byste chtěli?“ Odpověděli mu: „Rabbi“ – to přeloženo znamená Mistře – „kde bydlíš?“ Řekl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: „Našli jsme Mesiáše!“ – to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohlédl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas,“ to je v překladu Petr (Skála).
Milí přátelé, milí přátelé,
Samueli, Samueli – dvakrát, jako u Mojžíše u hořícího keře, jako u Marty…je vymodleným dítětem… od Hospodina a pro Hospodina, jak postupně pronáší jeho matka Chana. Je vlastně takovým předobrazem Ježíše – je dán do služby Bohu, když samotný Ježíš mnohem později, ve 12 letech, naznačuje v chrámě rodičům, že i on je tu pro nebeského Otce především…. A Chana – jako předobraz Panny Marie, jejíž chvalozpěv po narození syna, je předlohou pro mnohem slavnější Magnificat Panny Marie při návštěvě u příbuzné Alžběty.
Samuel se stává velkým darem, vůdcem, prorokem, soudcem pro celý Izrael. Je povolán ještě jako malé dítě. Ostatně každý je k něčemu povolán – v jakémkoliv věku….
On nerozumí tomu hlasu, který ho volá – jako i Maria nerozuměla při zvěstování… Oba se ptají a to je správné: hledat, ptát se, zajímat se….
A pak je také možno věrohodně odpovědět: tvůj služebník poslouchá – ať se mi stane podle tvého slova….
A pak přišlo ticho… ale v něm byl přítomen Pán, protože co Samuel řekl, to platilo, Hospodin byl s ním a Maria co prožívala? Bůh byl s ní a to doslova v rašícím životě syna Ježíše, také tiše a nenápadně… To ticho bylo u obou velmi výmluvné…Někdy tomu může tak být i v našem životě… Bůh jako by mlčí, ale stále s námi a drží nás, i když to nevidíme, nevnímáme…
Jak je to se mnou? Poslouchám, hledám, zajímám se? U čeho ožívá moje duše? Tam bude přítomný i Pán… Co asi říká mně, mé rodině, vlasti, světu? Co mi říkal v mládí a teď v stáří – co mohu a mám dělat? Jasně, většinou není čas na nějaké mudrování – je třeba dělat pro rodinu, práci atd. Ale je třeba se občas taky zastavit, uklidnit a naslouchat tichu a v něm Bohu… To, že je ve světě i lidských vztazích takový chaos, to může být zapříčiněno i tím, že se neumíme ztišit…stále spěcháme a kmitáme, ale vlastně jako bychom nevěděli, kam… Pídíme se za štěstím, a přitom když přijde, tak se z něj neumíme radovat – a tak jenom vzpomínáme – jo, tehdy, to bylo fajn… Ale fajn je třeba i teď, jen si toho všimnout. Bohu za to poděkovat….
Jinak když se řekne slovo povolání a zvlášť Boží vůle – zní to moc katolicky, divně, odevzdaně, nesvobodně…že? Ale věřme, že je v tom naše naplnění, že je v tom naše štěstí… Problém je v tom, že o poslušnosti Bohu a Boží vůli mluvíme často v souvislosti s něčím těžkým, co nám dá pořádně zabrat… Jako by Boží vůle nebyla taky naše radost, svoboda, štěstí… Kdo kdy řekne – stala se Boží vůle, když se něco podařilo, když to dobře dopadlo a z něčeho jsme o fous vyvázli? To prý bylo štěstí… ale když přijde pohroma – byla to Boží vůle… Nedělejme z Boha starého mrzouta, který čeká, kdy a jak nás něčím přetáhnout po zádech… On jako náš Otec i Matka chce naše štěstí, spásu… to je jistě jeho vůle a potvrdil to vlastním životem – když za nás zemřel na kříži….
Teď jde o to, nenechat si onu nenápadnou a tichou Boží přítomnost vzít, nenechat to, co s ním prožíváme – odeznít a odejít, vyvanout… Dejme si pozor na plíživou vlažnost, lhostejnost, vracejme se k němu… Modlím se, čtu? Mluvím o tom s druhými doma? Přál bych nám všem dost prostoru i času v našem životě, abychom nepřeslechli jeho hlas, když nás k něčemu dobrému volá a dokázali mu se Samuelem odpovědět – Mluv, Pane, tvůj služebník poslouchá….