Farnost Skuteč, Předhradí

Kázání Otce Linharta:

Křtu Páně (B) – 7. 1. 2024

Farnostskutec - kategorie kázání Otce Linharta

Mk 1,6b-11 Jan kázal: „Za mnou už přichází mocnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás křtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“ V těch dnech přišel Ježíš z Nazareta v Galileji a dal se od Jana v Jordáně pokřtít. Hned jak vystupoval z vody, spatřil, že se nebe rozevřelo a že se na něho snáší Duch jako holubice. A z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení!“.

Milí přátelé,

Ježíš se setkal se u Jordánu se svým příbuzným Janem, a ten ho pokřtil, jako i spoustu dalších lidí, kteří se kolem shromáždili. Bylo to na znamení obrácení a nového života, který nepotřeboval sám Ježíš, ale ti, ke kterým přichází…. Jan Křtitel  má přitom doslova mystický zážitek, když se z nebe po křtu ozve Otcův hlas – to je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení….Později na hoře Tábor tomu zazní i výzva: Toho poslouchejte….tedy následujte, tomu věřte….

Janovým křtem a následujícím postem na poušti Ježíš začne se svou veřejnou působností, při které nežádá od následovníků mimořádné výkony, super askezi nebo moc…, chce, abychom mu věřili…nic víc, nic méně…

 

„ateisti slovem víra opovrhují. Říkají: jestliže v něco věříte, znamená to, že si tím nejste jisti, jinak byste nepoužívali slovo víra, ale mluvili byste o jistotě, či o pevném přesvědčení. Věřit můžeš v člověka, v budoucnost, ve vlastní schopnosti, ve výhru v loterii i v Boha. Vždy je zde prvek nejistoty, který ateisté považují za slabost. Nechápou přitom krásu tajemna, ono posilujícího lpění na něčem, o čem nejsme a ani nechceme být přesvědčeni, v tom je krása víry v Boha, že nepátráme po důkazech jeho existence. V tom je krása víry v lásku blízkého člověka, že jej nepodezíráme ze zrady. Víra a důvěra. Od ní je kousek k věrnosti a k pokoře. A ke schopnosti sebeobětování….

V každém případě víra v Boha…činí člověka lepším. To jsou slova Jaromíra Štětiny v knize Brutalita moci.

 

Ale pojďme zpět k pojmu křest:  možná, když se řekne něco takového mezi námi věřícími, tak nám hned naskočí myšlenky na: kdo, kdy, kde, rouška, svíčka, kmotři, hostina, koho pozvat, jak vše zorganizovat… jistě to vše k tomu opravdu patří….

A co dál?  Při křtu se slibuje, že rodiče vychovají dítě ve víře v Ježíše Krista a kmotři jim v tom budou pomáhat. Dost oprávněně se bojím, že u mnoha lidí je křest dítěte zároveň cílem.

 

Koupil nebo zajistil jsem přece synovi nebo dcerce vstupenku do nebe, tak snad to musí nějak platit ne? Ovšem je to jen začátek a skončit svůj životní běh hned na startu… Není to škoda?

Totiž když si koupím vstupenku do Božího království, tak to souvisí s tím, že celý náš pozemský život je cesta. Ne cíl. A tak vstupenka do nebe má  formu jízdenky a  abych ji uplatnil, tak musím vyhledat spoj do cílové stanice, přijít na nádraží a do vlaku nastoupit a vydržet v něm až do cíle…. Když nenastoupím, nebo vystoupím z něj uprostřed cesty, tak k čemu mi ta jízdenka bude?

tou jízdenkou a jejím využitím je přátelství s Bohem nebo jinými slovy víra, kterou se snažím žít celý život….

Víra, přátelství, láska, naděje…, to jsou křehké květinky…., na jedné straně prorazí ze země i asfalt, když se chtějí dostat na světlo Boží, tedy duchovně vzato umějí proniknout i sebeokoralejším srdcem, a proměnit život komukoliv, dokonce právě těm, kteří jimi nejvíc pohrdají a před ní utíkají….

Na straně druhé, když se o víru nestaráme a nezaléváme ji každodenním hledáním, modlitbou a neokopáváme a nevyplejeme od zbytečností a hříchu, tak může zahynout…

Naštěstí: i když rostlinka víry uschne, vždy ji může znovu oživit touha, snaha…, nový začátek. To

můžeme vymodlit pokřtěným i nepokřtěným, kteří Boha neznají nebo od Pána zabloudili a nemohou nebo zatím nechtějí najít cestu zpět…

Nezapomeňme, že i když není víra, vždycky je naděje.