Jan 2,1-12 - Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: "Už nemají víno." Ježíš jí odpověděl: "Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina." Jeho matka řekla služebníkům: "Udělejte všechno, co vám řekne." Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování (předepsanému) u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. Ježíš řekl (služebníkům): "Naplňte džbány vodou!" Naplnili je až po okraj. A nařídil jim: "Teď naberte a doneste správci svatby!" Donesli, a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno - nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří čerpali vodu, to věděli - zavolal si ženicha a řekl mu: "Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle." To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili. Potom se odebral se svou matkou, se svými příbuznými a učedníky do Kafarnaa, ale zdrželi se tam jen několik dní.
Milí přátelé,
v naší víře hrozí kromě jiného jedno nebezpečí, jakási dvoukolejnost života…. To, že svět víry oddělíme od obyčejného života. O co jde konkrétně? Třeba nedávné Vánoce – je štědrovečerní večeře a snad i v nevěřících rodinách je zvykem se něco pomodlit – jsou přece Vánoce, ale pak jako mávnutím proutku je vše zase bez Boha… Nebo my přijdeme do kostela, hodinku se věnujeme Bohu, a pak přijdeme domů a jakoby Boha nebylo, jsou jiné starosti…. U některých lidí je to v kostele jako odpočinutí si a jako milá pohádka a pak je tu realita života, kam se víra moc nevejde…jenže je třeba právě tam dostat víru a Boha!!!
A tak je tu extrém, kdy někdo tvrdí, že je věřící, ale jen formálně a většinu života jako materialista a pak je druhý extrém, kdy někdo tvrdí, že je křesťan, a žije už někde v nebi a absolutně se nestará o věci běžné, má nepořádek a nevšimne si běžných potřeb svého okolí, zabývá se přece duchovnem….
Dnešní příběh v Káně Galilejské krásně ukazuje, jak spojit duchovno s běžným životem, jak u Marie, tak u Ježíše….. Ježíš se s Marií nechá pozvat na svatbu, kupodivu je první jmenována Marie, jsou tu i apoštolové, jeho žáci. Cokoliv Ježíš dělá, dělá nejen za sebe a pro sebe. Ale i učí své žáky a následníky. Zde ukazuje: ano, připravujeme se na nebe, ale nic lidské nám není cizí, svatba je přece krásná oslava. – Jde zde o založení vzájemného vztahu na Bohu a o vznik nové rodiny v lásce.
A pak radost ve zpěvu a tanci, dobrém jídle i pití… To vše patří k životu, v tom je opravdová lidská i Boží radost – ve spojení víry, čistého srdce a vzájemnosti, v mezilidském přátelství… jde to jasně do kříže, k Bohu i k lidem – tak je zde rovnováha a radost…
Podobně Panna Maria, jistě se umí radovat, ale taky má ještě ženskou, mateřskou intuici a vidí, co je kde třeba a protože se blíží společenský trapas, tak zasáhne – zkuste si představit, že na plese vám uprostřed programu uteče kapela… co dál? A zde není co pít… co dál? Na koho se obrátit, na bohaté sponzory, na obchodníky s vínem? Supermarkety nebyly…
Je tu ale Ježíš, s nímž jistě měla své zkušenosti… jde za ním. Zároveň dobře ví, už od jeho dvanácti, že on tu není pojistka pro katastrofy, že on musí být především v tom, co je vůlí jeho nebeského Otce…. A on ji to ostatně připomene… a stejně jde za ním a stejně mu svěří problém s důvěrou… takovou důvěrou, že nepřemlouvá nevysvětluje, jen k tomu připraví podmínky….
Jak krásný návod pro nás: nebojme se svěřovat Bohu i s naivními a přízemními lidskými starostmi a mějme důvěru, nemanipulujme a ve víře dělejme vše pro to, co můžeme a ostatní nechme na něm….
Udělejte co vám řekne – Mariina slova služebníkům je i heslem arcibiskupa Jana Graubnera – v tom je mnohé – my jsme ti služebníci a nebojme se i věcí neobvyklých, které po nás bude Pán chtít.
A pak je tu otázka: Víno je k obveselení lidského srdce, jak naznačuje Bible – Došlo víno radosti v naší církvi? Jak je to s radostí naší víry? Je to úměrné tomu, jak ji propojujeme svou víru s životem….