Lk 3,15-16.21-22 - Lid byl plný očekávání a všichni uvažovali o tom, zdali Jan není Mesiášem. Jan jim všem na to říkal: „Já vás křtím vodou. Přichází však mocnější než já; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u opánku. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm.“ Když se všechen lid dával pokřtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe, Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení.“
Milí přátelé,
znáte datum svého křtu?… (já je mám 14.12:-))…Bylo by to dobré – protože po našem fyzickém narození je to nejdůležitější datum našeho života….My si pamatujeme možná to, když jsme odmaturovali nebo měli svatbu a co křest? Já vím, my jsme byli většinou ještě v peřince, ale datum narození taky známe a taky se na to pamatujeme:-)
Jak naznačil v jedné promluvě papež František, Ježíš se nejen ponořil do vody, a jakoby na něm ulpěla špína hříchu všech těch, kteří tam symbolicky našli očištění, ale on se ponořil i do společenství lidí – byl jedním z nás, součástí davu lidí… hříšníků…. Sdílí s námi život ve všem – kromě osobního hříchu – ale naši vine bere na sebe….
To je jeho kenoze – sebezmaření z lásky k nám– ponížil se a stal se jedním z nás a nejen to, ponížil se pod úroveň člověka a stal se zločincem, ztotožnil se s naším hříchem, a nejen to, stal se nápojem a pokrmem a možná největší kenozí je, že je přijímáme nehodně, bez zájmu, bez lásky… co má to trochu ulehčit a vzbudit víru a touhu po něm? Popř. jak říká Tadeusz Dajczer – pozvat do našeho svatého přijímání i Marii… ta je svatá a čistá…..
Při této scéně je Ježíš pohroužen v modlitbě – je ve spojení s Otcem a Duchem svatým… A zde vidíme, že když se Ježíš v poslušnosti k Otci podrobil křtu, který sám nepotřeboval, ale obrovsky se ponížil a sjednotil se s námi obyčejnými a hříšnými lidmi a nedělal to nijak okázale, ale v skrytosti a v pokoře….právě tehdy ho Bůh oslavil: to je můj milovaný Syn – Vykupitel, Spasitel….
Možná jsme někdy zažili něco hodně těžkého, co na nás Bůh seslal – nemoc, zklamání, zrada, neúspěch – nemusíme to hned pochopit a bude to trvat třeba ještě dlouho, ale když to budu umět přijmout… možná právě tehdy se Bůh přizná i k nám – to je můj milovaný syn a to je moje milovaná dcera…
Je zde dialog Nejsvětější Trojice – Otec milující, milovaný Syn, Duch svatý – zosobněná láska….. a my skrze křest jsme vstoupili do tohoto vztahu, my taky patříme do Boží lásky do tohoto láskyplného dialogu Trojice…. Jsme pozváni do společenství,vnitřního života Božího… Mimochodem – koho my si pozveme k sobě do bytu? Toho, koho známe, máme rádi a Bůh….! si nás…! takto zve do své intimity… zná nás a (přece ) nás miluje…. Skrze křest jsem jeho přátelé a součástí jeho vnitřního života. Jaká to důvěra Boha v člověka…
A co Jan Křtitel? Je velmi pokorný – i když je v tu dobu už slavnou celebritou a obklopují ho davy lidí z širého okolí, přesto on se vztahuje k mladšímu a zatím ještě neznámému Ježíši……Ten je Pán a Bůh… Já křtím vodou, to je jen symbol, ale ten bude křtít ohněm a Duchem svatým.
Připomnělo mi to návštěvu Etiopie v roce 14. Viděl jsem tam na venkově sklizeň obilí způsobem, jako bychom byli ve starověku. Sečení obilí srpem nebo zahnutým nožem, mlácení za pomoci probíhajícího dobytka, který kopyty vydrolí zrna z klasů a pak – se ještě směs zrna a plev provívá na ošatce ve větru, který odstraní lehčí smetí od těžšího a kýženého zrna. Plevy se spálí a zrno bude zdrojem obživy. A jak to řekl Jan o Ježíšovi u Matouše? Svou pšenici shromáždí do obilnice, ale plevy bude pálit neuhasitelným ohněm! To je onen křest ohněm…. A duchovně? Vítr Ducha odvane zlo hříchu, které bude spáleno, ale to dobré v nás Bůh promění svým Duchem v trvalou radost a sílu…. To nám nabízí život ze křtu…..To je dar k nezaplacení….