Jan 20,19-31 - Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili.“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
Milí přátelé,
Ježíš vstoupil do uzavřené společnosti vystrašených a zmatených učedníků….Ještě před týdnem zažili úžasný vjezd do Jeruzaléma, kdy si mohli myslet, tak teď je náš Mistr na vrcholu popularity, snad teď konečně vyhlásí příchod Božího království, pak ještě tajemná velikonoční večeře a od Getsemanské zahrady se vše zlomilo a obrátilo vzhůru nohama. Všechno se postavilo proti nim – a to nejen velerada a Pilát, ale nakonec i ti, co před chvílí volali Hosana, tak najednou křičí – na kříž s ním!!! A on se nebrání a nakonec umírá… Konec. Tu bolest a zklamání určitě znásobil i pocit viny a hanby, že oni sami nedokázali Ježíše ubránit nebo se aspoň k němu přihlásit… Pak přišla neděle a nová naděje…A tehdy přišel Ježíš – stejný – a přece jiný…
Když Ježíš přišel – tak nejen Petr, ale prakticky všichni /snad až na Jana/ strnuli – vždyť ho všichni opustili – ale od Krista nepřicházejí žádné výčitky, ale přání – šalom – pokoj, dobro, a pověření a vyslání k hlásání evangelia… Není to úžasné? A není zde jasné, že ne my jeho, ale on nás povolává? Jaký důvěra, jaká láska… po tom všem….
Možná je třeba si někdy projít i takovým zahanbením, abych si příliš nefandil. Nejsem hrdina, jsem člověk se svými pochybnostmi i zklamáním sám sebou, situacemi, za které se stydím a věřme že i sem vstupuje Kristus s nabídkou pokoje a s výzvou…. Je místo, kam se bojím nechat vejít Krista, který mne povolává….?
Když se nechám poslat, svět se stane lepším…., ale proměňuje mne víra opravdu, mohu o tom svědčit ostatním lidem? Co mou víru zpochybňuje? Co mi vadí v tom, abych ji bral víc vážně? Zklamala mne modlitba nebo blízcí lidé nebo církev…? Nebo Bůh sám? On má s námi neuvěřitelnou trpělivost. Nemohl bych i já chvíli počkat, než pochopím Boží záměry – podobně dokázala čekat, přemýšlet, hledat Panna Maria. Taky jí leccos bylo nejasné. Prošla si nejistotou – co bude s Josefem, co bude v Betlémě, co bude v Egyptě, co bude na Kalvárii a co bude po Kalvárii, když držela zmučené a zabité tělo svého syna v náručí….dokázal čekat, až přišly Velikonoce…a nová naděje…
Co mou víru naopak povzbuzuje a posiluje? Potřebuji dotek jako Tomáš? Tomáš nejdříve trvá na doteku, ale nakonec ho ani nevyžaduje, nepotřebuje – v osobním kontaktu všechna očekávání padají a ustupují mnohem lepší a větší realitě…. To je nakonec vlastně nebe – tam se taky můžeme těšit na základě našich někdy naivních očekávání,… Realita nakonec překoná všechno…..
A ještě něco – dnes v evangeliu je pro nás milé povzbuzení – všichni – i Vy i já – patříme k požehnaným, kteří neviděli a a přece uvěřili. Ale zkusme trochu přemýšlet, jestli jsme také neviděli něco, čím nás Bůh oslovil, povzbudil… a my si toho všimli až dnes, až teď… tady… je tu reálně s námi.