Jan 6,51-59 - Ježíš řekl zástupům: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky a chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ Židé se mezi sebou přeli a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.
Milí přátelé,
dnes máme ve Skutči po pouti posvícení…. Je to spojené se slavností Nanebevzetí Panny Marie. Jinak protože v evangeliu postupně čteme z 6. kapitoly sv. Jana, tak i dnes máme opět texty o pokrmu – tedy eucharistii…. Zkusme se na to ale podívat jinak….
Především předobrazem tomuto tématu o chlebu – eucharistii – byl Mojžíš s Izraelity putujícími sinajskou pouští, kdy lidé dostávají manu – lidé se ptají „man hů“ – co to je? Podobně i nyní se lidé ptají – a co to je ten kousíček oplatky, který se dává při mši svaté? Tehdy si zachovali život a energii – díky snad tamaryšku manodárnému a jeho na vzduchu ztuhlé pryskyřici nebo lišejníku, jak uvažují odborníci. V souvislostech, ve kterých se ocitli, chápali pochopitelně opravdu jako dar Boží… Ovšem eucharistie je něco co, nás připravuje na život s Bohem v nebi ne jen na pár let v tomto pomíjivém světě…..
Bůh nám ve svatém přijímání dává to nejcennější – sám sebe, když se ztotožnil s pokrmem a nápojem…. Pokud někdo někdy bude mít tendenci pochybovat o Boží lásce k nám, pak si může vzpomenout právě na eucharistickou řeč Ježíše Krista. Mé tělo je pokrm, má krev je nápoj… , abyste měli život, je třeba, abyste je přijímali, to je zdroj života pro Boží království…. Dává sebe na kříži a dává sebe na oltáři při mši svaté…. Může dát něco víc?
On dává vše – protože nás miluje a nedává k tomu nijakou nepřekonatelnou podmínku…. Stačí křest, víra, touha, a nebýt v závažném hříchu… O to bychom se měli snažit tak jako tak, protože závažný hřích nás znesvobodňuje, ničí, zabíjí… Jinými slovy Pán nás inspiruje, abychom opravdu žili – dobře a tím pádem i šťastně… a tehdy ho také můžeme přijmout není to krásné? Zároveň je opravdu záhadou, proč tolik lidí o to nemá zájem… Kdybychom věděli, že existuje dostupný lék na naše nemoci, že existuje odpověď na všechna naše proč, že existuje pomoc pro náš problém, copak bychom neobětovali třeba všechny peníze, čas, síly na to, abychom ho získali? Co všechno lidi obětují, aby se stali slavnými nebo mocnými…. A zde se nám dává vše zadarmo…
Když jsem říkal, že Pán dává vše, tak se taky můžeme ptát – co mu dáme my? Když to vezmeme obecně – tak všechna ta výzdoba, zlaté nádoby, hudba – mají své opodstatnění. Proč je v kostelích tolik zlata a pokladů a drahých věcí?… Aspoň takto chceme Boha uctít projevit mu vděčnost za to, co nám on dává… Přitom nejde o nás nebo o faráře, aby popíjel ze zlatých nádob…. Jediný důvod je On, Pán a naše vděčnost za jeho lásku…. Co mám to ti dám, říkali apoštolové ve Skutcích vůči ochrnulému – ti zlato a stříbro neměli, dali mu Boží mocí uzdravení… My zase moc uzdravovat neumíme, ale dáváme, aspoň to zlato a stříbro…
A co mu můžeme ještě dát? No nemáme nic, co bychom neměli od něho, ale přece něco by bylo…. Máme srdce – taky od něho – své nitro, své svědomí – taky od něho, ale na nás je, jak s ním žijeme, jestli je v nás čistota, láska, pokoj, radost na rozdávání a otevřenost vůči němu. My mu můžeme dát své svobodné „ano“- rozhodnutí pro něho… Jaká škoda je nejít ke svatému přijímání, když on tak jde naproti….
Možná, že tu ještě pořád visí otázka – jak nám může dát své tělo jako pokrm? To je fakt, něco, co hlava nepobrala u Ježíšových současníků a dělá problém mnoha i dnes…. Ale Ježíš mluví přímo, jednoduše a tak, že svá slova dává jako polotovar – po vzoru Panny Marie musíme trochu přemýšlet, nechat tomu čas, až s pomocí Božího Ducha i našeho hledání pochopíme, o co jde…. Jde zde o naši spolupráci – on nám nechce vše dát polopaticky jako miminku, ale jako dospělým synům a dcerám, na které je náročný, aby hledali a učili se čekat a sami si našli odpovědi…. Tady skutečně nejde o kanibalismus, ve svatém přijímání jde o duchovní spojení s jeho obětí na kříži, která se nekrvavě děje při každí mši svaté, a pak jde o naše duchovní objetí s někým, kdo nám nabízí trvalé přátelství a život, který ani smrtí nekončí. Nejde o nic méně.