Kříž, milí přátelé, nosíme na krku, visí nám v domácnostech, často jsou na rozcestích,,  na hřbitovech, na kostelích, symbol kříže je poznávacím znamením všech Kristových následníků, jako i v obrácené formě jeho odpůrců, satanistů….

Dnes v evangeliu jedná Nikodém – jakožto člen sanhedrinu – židovské rady – farizej, jde navštívit tajně Ježíše, chce si vyjasnit některé otázky. Na rozdíl od mnoha dalších jeho kolegů vůbec nemá jistotu ve svém chápání víry a Boha. – Ježíš v něm vzbudil spoustu otázek, na které nemá odpovědi… Bohu díky za takové lidi, kteří se nebojí a nestydí pochybovat a stále hledat pravdu – poctivě a vytrvale a nespokojí se s formalismem.

Nikodém jde na tuto návštěvu už vlastně s přesvědčením, že Ježíš přišel od Boha, že je pravdivý, že jeho zázraky dokazují, kým opravdu je… A tak s Ježíšem mluví o znovuzrození, o křtu a o novém životě v Bohu a nakonec také o své výkupné oběti na kříži, když on se srovnává s Mojžíšem, který na poušti vyvýšil hada a kdo s vírou pohlédl na tento symbol, byl zachráněn před uštknutím jedovatého hada…

Zde duchovně řečeno – kdo s vírou pohlédne a jde na Krista, tak toho uštknutí hříchem nemůže zničit….

Nebojme se ani my hledat, ptát se, modlit se za to, mluvit o tom, čemu v Bohu nerozumíme, nedostaneme na vše hned odpověď, ale stačí i otázky, které nás postupně přivedou k pravdě, i když třeba úplně jinak… Viz Maria uchovávající všechny tyto věci ve svém srdci a rozvažovala o nich.

Kříž je pro mnohé znamením utrpení – mám s tebou kříž – říkáváme… Je zajímavé, že každý pokukujeme pro kříži toho druhého a říkáme si – jo, ten je za vodou, ten se má…. Nenechte se mýlit – a mohu to potvrdit z mnoholeté praxe a z rozhovorů s mnoha lidmi, páry, rodinami – všude se najde nějaký kříž – nemoc, nedorozumění, vnitřní zranění, strach, neúspěch, problémy, vnitřní nebo vnější, nenaplněné potřeby…. Ale zároveň je dobré si uvědomit, že vše má řešení…. I my kněží máme své problémy, bolesti, pokušení i hříchy, jako i ženatí, vdané, vdovci, vdovy i svobodní, staří, mladí…,ale všichni jsme Boží děti, pro které právě Ježíš zemřel na kříži… to není jen zbožná větička, ale jistota našeho vztahu k němu…

Je to ovšem zvláštní formulace, když se píše o Ježíšovi jako o tom, který byl vyvýšen! Na kříž – to vypadá jako povýšení, jako vyznamenání, ale tehdy to bylo vrcholná potupa – horší ponížení si už neuměli vymyslet. Ježíš se svěšenou hlavou jako vítěz???… To jsou paradoxy – dnes je to pro nás velká věc….

Vysvětlení? Láska Otce k člověku.  Když tak Bůh miloval svět…, že dal svého jediného syna, aby nás zachránil… Kdo z nás by dal své dítě za cizí, aby je zachránil? Je to vůbec představitelné? Není ten otec strašně krutý ke svému synu? Jsou to věci nad naše chápání… Na chápání toho, co znamená Boží láska k člověku, kam až je ochotna  schopna dojít… Především Bůh tím dokazuje, že mu nejsme cizí a lhostejní, ale že mu na nás opravdu záleží, jsme jeho milované děti…. A Ježíš, přestože jako člověk trpí úzkostí v Getsemanech, nakonec se s otcovou láskou ztotožní…. A pak tenhle příběh ukazuje realitu smrti se vší definitivností.

A zároveň ukazuje Boží moc, která má sílu přemoci i smrt. Ale nejde zde jen o Ježíše, ale o všechny – prostě se nám v kříži otevírá úplně nový obzor pro život, výška, hloubka, nic stvořené, dokonce ani smrt nás nemůže oddělit od Ježíše. V něm je naše naděje v něm je naše záchrana

Jak toto vše promlouvá do mých starostí??? Jak často si uvědomuji, že tahle pravda víry není jen pro chvíli v kostele, ale pro můj praktický život, pro mou naději…?