Lk 16,1-13 - Ježíš řekl svým učedníkům: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že prý zpronevěřuje jeho majetek. Zavolal ho a řekl mu: ‘Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš.’ Správce si řekl: ‘Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat neumím, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mě lidé přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.’ Zavolal si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního: ‘Kolik jsi mému pánovi dlužen?’ Odpověděl: ‘Sto věder oleje.’ Řekl mu: ‘Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš padesát.’ Pak se zeptal druhého: ‘Kolik ty jsi dlužen?’ Odpověděl: ‘Sto korců pšenice.’ Řekl mu: ‘Tady máš svůj úpis a napiš osmdesát.’ Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Synové tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než synové světla. A já vám říkám: Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste – až ho nebude – byli přijati do příbytků věčných. Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše? Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“
Milí přátelé,
tak jako obvykle se pustím do textu evangelia.
Biblista Petr Mareček k tomu trochu zapeklitému příběhu uvádí: Bohaté rodiny v Palestině – mnohé z nich měly cizí původ – svěřovaly svůj majetek správci. Ten měl značnou svobodu při vykonávání úkolu, jimž byl pověřen. Správce tedy mohl s relativně velkou volností spravovat svěřené polnosti a ostatní jmění.
Podobenství začíná obviněním takového správce, že promrhal jmění svého pána. Má vydat účty ze svého správcovství, a pak opustit svůj úřad (Lk 16,2). Nedozvídáme se, kdo ho udal a jaké žaloby jsou proti němu vzneseny. Kromě toho nejsou předneseny důkazy proti němu. Můžeme si také všimnout, že obviněný správce nevznáší námitky. Jedná se v jeho případě o žalobu nebo o pomluvu? Tyto skutečnosti se nezdají důležité k tomu, abychom pochopili, jaké poselství podobenství přináší.
A tím je dání za příklad pro Ježíšovy následníky což nám může připadat až pobuřující. Jasně, nám nejde o chválu podvodů a defraudace a jejich řešení dalšími prohřešky…
Tak co stálo za chválou od správcova pána? Ten podvodník jednal, jen nenaříkal, jednal rychle, jednal chytře…. Využil všech svých dovedností….. kdyby jen naříkal, kdyby čekal, až se to samé vyvine, kdyby se moc nesnažil, skončil by na dlažbě nebo i ve vězení….
I my jsme správci času, světa, vztahů, dovedností, příběhu……
V tomto – ne v podvodu – je nám nepoctivý správce příkladem:
Máme jednat – nečekat, že do Božího království nás odnesou jen proto, že jsme nezlobili, že jsme neubližovali druhým, nepodváděli manželku, nebili děti, chodili do práce a nikoho neokradli…. Je třeba aktivně něco dělat pro zisk Božího království – cožpak je něco většího?
Pak ta rychlost – neváhat, že jednou, až na konci života se začneme snažit… Kdysi o konviktních misiích nám řekl na ulici jeden člověk, když jsme ho zvali na duchovní program do kostela – jděte s tím za mladými, já už jsem na náboženství starý… !? Bohužel je to tragikomické, ale příznačné – nikdy není pozdě, ale taky nikdy není příliš brzo… Teď je ten čas spásy…. Čas je v Božích rukou, on nám ho vyměřuje… jak dlouho tu budeme….my ho máme využít a nečekat.
A pak chytrost – ano schopnosti, zkušenosti, dovednosti, znalosti – využívejme pro spásu svou i druhých… Buďme vynalézaví a pomáhejme i v drobnostech, ve skutcích lásky… ale v pokoji jako Maria, sestra Marty….
A ještě tři věci – 1.horečná aktivita u správce přichází, když vše praskne – je to minuta po dvanácté…… dělejme něco i dříve…
- on jednal ze strachu, obraťme se nejen z obav o sovou budoucnost, ale z víry v Boží lásku a z lásky k němu i bližním…
- na závěr ještě jedna důležitá věc – jde o velkorysost – všichni chybujeme a někdy jednáme jako ten vypočítavý správce. Naší cestou k záchraně je jak obrácení, tak i schopnost odpouštět druhým…
popisuje to:
jeden příběh, který si mezi sebou vyprávěli staří poustevníci z egyptské pouště: jakýsi bratr byl ve svém poustevnickém životě nedbalý, askezi a jiné povinnosti měl tak říkajíc „na háku“. Když umíral, shromáždili se kolem něho ostatní bratři. Jeden z nich, vážený stařec, byl poněkud vyveden z míry, že náš nedbalý bratr odcházel ze světa v pokoji a s veselou myslí. Protože se mu zdálo, že to na ostatní musí působit nevýchovně, začal umírajícího napomínat: „Bratře, my všichni víme, že jsi nebýval moc horlivý v duchovním životě. Jak to, že odcházíš tak rád?“ Bratr mu odpověděl: „věř mi otče, řekl jsi pravdu. Ale od chvíle, kdy jsem se stal mnichem, nevím, že bych odsoudil člověka, který klopýtal, ani jsem k nikomu nechoval zášť, ale týž den jsem se s každým smířil. Chci říct Bohu: Panovníku, ty jsi řekl: Nesuďte, a nebudete odsouzeni a Odpouštějte, a bude vám odpuštěno“ Na to mu stařec odvětil: „Pokoj tobě chlapče, ty jsi zachráněn i bez námahy.“ (Apoftegma XV:132)