Mk 9,38-43.45.47-48 - Jan řekl Ježíšovi: „Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem.“ Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže pak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu. Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne.“
Milí přátelé,
Pán ze svých učedníků nevychovává elitu…, jakkoliv by to tak mohlo vypadat. A to ještě mezi těmi 72 a 12 snad nebyla žádná rivalita, ale u těch nejbližších třech – Petra, Jana Jakuba – to bylo složitější… Synové Zebedeovi chtěli, aby měli zajištěná místa po pravici a levici u Ježíše v Boží vládě….Všichni jsme v pokušení… chtít něco výhodného pro sebe nebo pro své blízké…
Přitom vůbec tady nejde o to, abychom se s druhými porovnávali a záviděli si navzájem… Spíše se radujme, pokud si lidé v okolním světě aspoň něco vezmou z naší víry…. Ostatně je zajímavé, že tento svět, který se ke Kristu hlásí spíš jen kulturou a nějakými symboly, tak humanitárně nebo sociálně nejlépe naplňuje to, co Ježíš hlásal…..
Totiž nikdy nebyl v naší kultuře starý, nemocný člověk obsloužen tak, jako nyní… Podobně i ten nejchudší nebo bezdomovec mají šanci na lepší život pokud chtějí… možná ale, že dnes trochu zaostáváme v jiné věci – v tom, že jsou lidé dost sami – máme postaráno o sebe fyzicky, ale ne příliš duševně a duchovně…
Kdo není proti nám, je s námi…..Poznal jsem jednoho kamaráda na vojně – byl to můj mazák, ale vždy se ke mně choval velmi slušně a byl mi velkou oporou, když jsem byl převelen k jeho jednotce a postupně jsem po něm přebíral jeho funkci… Dost brzo jsme se začali bavit o víře a on mi dával spoustu zajímavých otázek o existenci Boha – dal mi zabrat, protože byl velmi inteligentní a musím říci, že jsem ho ke křtu nedostal, ale on měl v úctě mou víru a dokonce pak později dost riskoval, když mi už při studiu v 80. letech kopíroval nějaké křesťanské písně a texty. To bylo trestné… Svou zásadovostí, věrností a pravdivosti by mohl být vzorem pro nás mnohé křesťany… sice se za křesťana nepovažoval, ale nebyl daleko od Božího království… Věřím a doufám, že až si ho Bůh zavolá, bude s ním…. Tedy radujme se z toho, že lidé někdy i nevědomky svědčí o Boží moudrosti, dobrotě a lásce….. Jsou to vlastni i ti, který podávají svou pomoci symbolickou sklenici vody – tento kamarád dal mnohem více….
Leckdy jsme si mohl uvědomit, že on slyšel slova, ale dal jsem mu já taky dostatečný příklad života, aby si řekl, to je ono i pro mne? Tuhle otázku si položme, když nás mrzí, že někdo s Bohem nechce žít… má ve mně inspiraci a dobrý příklad?… Vím, jak je to někdy těžké…
Papež František k tomu také dodává – nemáme se rozdělovat na my a oni – přítel a nepřítel . V každém hledejme to dobré a ono tam je… Ovšem neznamená to, že budeme ustupovat něčemu zlému, ale že budeme ve všech lidech bez výjimky hledat to dobré a podporovat to…
Každý člověk může být nositelem Boha a pravdy… když jsme v roce 2012 cestovali po Libanonu, poznali jsme tam jednu česko-libanonskou rodinu – muslimský libanonský manžel a zřejmě nevěřící Češka – rodiče třech dětí. Byli jsme u nich několik dnů, krásně se o nás starali – vozili nás na místa, kam bychom se nikdy nepodívali – třeba do jednoho z center hnutí Hizballáh, na Mariánské poutní místo a i jiná místa spojená s Biblí, hostili nás a na obou bylo vidět, jak se mají rádi. Když se muž své ženy ptal, kde se cítí doma – v ČR nebo v Libanonu – ona na to dojemně řekla, jsem doma v Praze i tady v Libanonu – jsem doma tam, kde jsi se mnou ty…. Tentýž hostitel – šíitský muslim – nám vyčetl jedinou věc. Když jsme poprvé – tak trochu tajně, abychom nerušili – na balkoně jeho domu, slavili mši sv. a nic jsme mu neřekli. Ne že by mu vadila, ale naopak, že jsme ho nepozvali taky… Na další mši sv. byl s námi, modlili jsme se za jeho zesnulou maminku a byli jsme dojati, jako i on… cítili jsme velkou sounáležitost…
Pan hostitel Nafiz chtěl, aby na lidech bylo vidět, že skutečně věří, a že podle své víry žijí…. Snad to mohl trošku prožívat i s námi…
To vše dokáže Ježíš – sjednocuje a obdarovává všechny…