Mk 10,2-16 - Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. Odpověděl jim: „Co vám přikázal Mojžíš?“ Řekli: „Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se.“ Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz! Na začátku při stvoření však (Bůh) `učinil (lidi) jako muže a ženu'. `Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk.' Už tedy nejsou dva, ale jeden. A proto: co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: „Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství.“ (Matky) přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo nepřijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde.“ Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim.
Milí přátelé,
nechte děti přicházet ke mně – když jdou samy a evidentně se Ježíše vůbec nebojí…. Jsou zvědavé, ale mnohdy ostýchavé…. Ježíše se nebojí, proč asi? Přitom to byla autorita, byl to někdo, kdo koná veliké věci, nad nímž užasli všichni dospělí, ale děti evidentně vycítili, že v něm je láska, klid a přijetí, otevřenost, svoboda..…
Když ty malé děti přinášely i jejich maminky a prosily o požehnání, nechtěli ani žádnou revoluci nebo změnu systému, nechtěly ani peníze, ani uzdravení… nechtějí jakoby nic zvláštního… A přitom byly v blízkosti Mesiáše, někoho tak mocného – a přece chtějí „jen“ jeho požehnání…..
Co je vše v něm… vyprošení dobra, síly, pokoje, radosti, je něco důležitějšího?
Vzpomeňme na Jákoba a na tu noc u potoka Jaboku, dostal zde nové jméno Izrael, tedy ten, kdo zápasil s Bohem… Jákob – tedy Izrael – říká tomu druhému – nepustím tě, dokud mi nepožehnáš…. To je to, co chci a potřebuji…
Nebo ve filmu Misie – kde bratr misionář prosí druhého o požehnání, když se vydává s domorodci do boje proti dobyvatelům, kteří chtějí naprosto zničit jejich misijní dílo. Kněz, který ho má rád, ale nesouhlasí s obranou se zbraní v ruce – mu říká: pokud toto Bůh chce, požehná ti sám a pokud to není jeho vůle, pak ti mé požehnání nepomůže… Nicméně rozloučili se jako bratři a jako bratři nakonec zemřeli… V každém případně Boží požehnání bylo na pokraji smrti podstatné…
Nebo vzpomeňme opět na biblické požehnání dvou bratří – Jákoba a a jeho o deset minut staršího Ezaua – jak důležité bylo otcovské požehnání od Izáka – pro jejich budoucí život – jako by věděli, že bez Božího požehnání marné lidské namáhání… šlo o pozici v rodině o prvorozenecké právo o hlavní postaveni v rodě… to zajistilo otcovské požehnání…
Jak radostné bylo Ježíšovo setkání s dětmi a jejich maminkami, které nechtěly žádné pozemské výhody jako matka Jana a Jakuba, ale duchovní posilu… a jak ho museli rozmrzet apoštolové, když chtěli teplá místečka v Božím království a šlo jim o ně samé, o jejich výsostné postavení…. Nebo když učedníci nemohli uzdravit posedlého syna… jak dlouho vás mám snášet? – povzdechne si Ježíš. I toto Ježíš chápe u nás, když my jsme naštvaní a unavení….
Dětem patří Boží království – protože na něm nelpějí, nechtějí si ho dát zapsat do katastru nemovitostí a pojistit si ho, prostě v něm jsou, žijí ho…. Svou bezprostředností…
A pokud my na to nepůjdeme podobně, jsme mimo….To Ježíš musí vysvětlovat apoštolům, to musí vysvětlovat i nám….
I my chtějme Boží blízkost. Je to po nás křesťany logické. Ale o co nám jde? Podobáme se spíše Jakubovi a Janovi, kteří řešili svou budoucí kariéru nebo se podobáme maminkám malých dětí, které chtěli po Ježíšovi duchovní dobro? Svěřujme ve svých modlitbách i své obyčejné a světské starosti, ale buďme si vědomi, že žijeme ne pro pár let v tomto světě, ale pro věčnost s Bohem a k tomu potřebujeme jeho moc, sílu, jeho požehnání, jeho milost….