2 Tim 1,6-8.13-14 - Milovaný! Vybízím tě: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vzkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani (se nestyď) za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. Jako vzoru zdravé nauky se drž toho, cos ode mě slyšel, a (měj přitom) víru a lásku v Kristu Ježíši. Ten drahocenný, (tobě) svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí.
Milí přátelé,
Timotej – dal by se do češtiny přeložit jako ten, kdo oslavuje Boha, tedy Bohuslav – byl žákem apoštola Pavla, a také pozdějším biskupem v Efezu. Podle tradice mohl být i mučedník, když se postavil proti pohanským kultům. Byl to – zdá se – typ člověka, který potřeboval povzbudit, posilnit – asi neměl pevné zdraví a možná ani sebevědomí… Apoštol Pavel tak pomáhá a povzbuzuje – po vzoru Ježíše Krista. Ten dokázal být velmi milý k dětem, chápající, ke kající Magdaléně, vstřícný k Janovi, trpělivý k Matoušovi, milující i Jidáše a odpouštějící nepřátelům, jako zase přísný k prvnímu z jeho žáků – ke svatému Petrovi. Ke každému přistupovat tak, jak to potřebovala jeho povaha a rozpoložení… I cholerický Pavel je zde velmi citlivý a opatrný…
Pokud někdo z nás byl pokřtěn v dospělosti, tak jistě tento okamžik bere jako zlom ve svém životě, podobně třeba biřmování, první svaté přijímání, svatbu nebo u mne kněžské svěcení. Je zajímavé, že si také pamatuji, jak jsem si říkal, teď nastal nový čas a já bych měl být novým člověkem… Ostatně snad po každé zpovědi si říkáme, teď už to bude OK…. A ono zase přijdou pokušení, kterým jsme podlehli a slabosti, kde jsme neobstáli a zase musíme začínat znova…. I po velkých událostech jsme to pořád my se svými slabostmi a je třeba vzít svůj kříž a jít – posíleni Boží blízkostí…. Podobně i Timotej potřebuje od Pavla slova, která připomínají – něco jsi dostal při svém svěcení, ale je třeba oživit svou víru a život z ní… Jinak to nejde.
Pavel mluví o tom, že je třeba oživit Ducha síly. Nenechme se mýlit, síla nemusí být jen u zdravých, dospělých a vycvičených lidí. Kolik vnitřní síly v sobě musela mít mladičká Maria, aby přijala Boží mateřství, aby nikdy nepřestala věřit ve svého Syna a aby dokázala důvěřovat v jeho vítězství – i když ho mrtvého držela v náručí…
Pak je tu Duch lásky – kolik lásky objevil včera oslavovaný svatý František z Assisi, když poznal, že už nechce sloužit pozemským Pánům pro svou slávu, ale jedinému Pánu a pro slávu Boží. František, který se dokázal radovat v radosti i bolesti, mezi svými lidmi i v přírodě a nepochyboval o tom, že ho Bůh miluje – a čím trpěl? Když si uvědomoval, jak my jsme k Bohu lhostejní… Často volal – Láska není milována….!
A naposled Pavel píše o Duchu rozvážnosti. Timotej byl biskupem. Měl odpovědnost za křesťanské společenství v městě Efez na jihu dnešního Turecka. Jistě to byla nejen pocta, ale mnohem více kříž a mnohdy i utrpení. Co potřeboval? Rozvážnost, aby včas mluvila včas mlčel, aby rozlišil, kdy být laskavý a kdy přísný, aby se vždy nechal vést Božím Duchem…
My víme, že poklad víry máme v nádobě hliněné…. Jsme slabí a křehcí. Je zvláštní ale příznačné, že Bůh svěřuje poklad vztahu k němu nám lidem tak slabým a hříšným… Mnohdy i nás může přepadnout nejistota, strach i deprese…, pocit marnosti. Tehdy si vzpomeňme na bratra ve víře – biskupa Timoteje a společně s ním prosme o více síly k životu z víry, o více lásky k Pánu i k lidem a více rozvážnosti v našem hledání i rozhodování.
Pak jako Timotej budeme moci obstát…