Lk 17,11-19 - Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš Samařskem a Galilejí. Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“
Milí přátelé!
Podle staré legendy se vypráví, že na jednom plese ctností – se dvě z nich vůbec neznaly – nikdy se ještě nesetkaly. A při vzájemném představování řekla jedna – já jsem dobročinnost a druhá řekla, já jsem vděčnost….
My křesťané bychom je měli mít ve svém životě jako sestry, jako kamarádky…, které umí spolupracovat. Bohužel ten příběh ukazuje, že ti, co jsou Bohu blízko – příslušníci vyvoleného národa – na vděčnost zapomněli.. A cizinec vděčný byl….
Ono zkusme se vžít do situace lidí nakažených leprou. Tehdy lidé neuměli v počátku příliš rozlišit, co je skutečné smrtelné a nakažlivé malomocenství a co je nějaká vyrážka nebo jiná kožní nemoc. Takže kdo měl nějaké podezřelé příznaky, musel pryč mimo společnost, stal se doslova vyvrhelem… Ovšem pokud se časem zjistilo, že ta „lepra“ se nerozvíjí a vyrážka zmizela, tak kněží měli úlohu zdravotní ambulance, která je mohla prohlásit za čisté, nenakažlivé a vrátit se do původního života…. Skutečně malomocní tuto šanci měli prakticky mizivou.
Jak bychom se cítili, kdybychom byli mezi nimi? Tady nejde jen o tu hroznou nemoc, ale to vyloučení od rodiny, nejbližších, ještě ztratit možnost blízko komunikovat s rodinou, obejmout děti a blízké, cítit jejich oporu… být sám a čekat na konec…. Dokonce jejich povinností bylo volat na příchozí – nečistý, aby se nepřibližoval…
A do toho přijde Ježíš – zosobnění naděje – i když nemoc je zhoubná… naděje, že v něm je řešení neřešitelného… A on uzdraví bez doteku, bez zaříkávací formule – jen prohlásí, jste čistí, jděte se nechat prohlédnout… Oni tomu uvěřili než byli uzdraveni – a pak utíkají do města… kdo by to nepochopil….
Ale přece – to nebylo jen tak…. Je tady Ježíš a je třeba mu poděkovat a hlavně poznat a vyznat v něm Pána a tím projít i uzdravením vnitřním, jinak je to jen napůl. Jako to bylo u ochrnulého v Janově evangeliu – u rybníku Betzathy…– fyzicky se uzdravil, ale zároveň udal zachránce, tedy vnitřně zůstal stejný. Jak jiný je uzdravený slepec, který se při obhajobě Krista dostane do exkomunikace-vyhnání ze společenství a pak v něm pozná svého Spasitele… Něco pro něho ztratil a získal vše. Tento Samařan v našem příběhu ztratil trochu času, ale získal skrze vděčnost – věčnost…
A co my s tím vším? Nejsme malomocní s leprou, ale občas jsme mocní málo, jsme taky někdy nějak nemocní na těle nebo na duchu. Za kým jít? Za Ježíšem – je fajn., když je nás víc – na modlitbu k němu … Jich bylo dokonce deset….Společně prosili – smiluj se nad námi… A pak mějme důvěru, že se nad námi slituje, že chce abychom byli čistí, abychom v sobě měli pokoj a radost.,..
A taky nezapomeňme mu děkovat – třeba už dopředu…. Koneckonců těm kdo milují Boha VŠE napomáhá k dobrému…. A VŽDY – „Za všechno Bohu děkujte, za všechno ho chvalte“ (srov. Ef 5,20). Ano, pokud vím, že je Bůh se mnou, tak ať se děje co se děje, neztrácejme naději a důvěru, že vše přiveden nakonec k dobru…